Eliška Chomátová - rozhovor se senátorem Zdeňkem Bártou z Litoměřic

Tento rozhovor vznikl jako zápočtová seminární práce v rámci předmětu Kulturní ekologie na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS v Praze.

ECh: Můžete mě prosím nejdřív uvést do situace a vyprávět mi o vašem vztahu k Sudetům? Jako například že jste se tu narodil...

ZB: Už vám to nahrává jo?

ECh: Už mi to nahrává.

ZB: Já sem Pražák, a Sudety pro mě byly vlastně neznámou krajinou, pokud z toho vyjmu Krkonoše, protože to vlastně jsou taky Sudety, ale ty pro mě byly rekreační oblastí, kam jsem rok co rok jezdíval se svými rodiči... Ale Sudety, takový ty nerekreační, tak ty sem vlastně neznal. Poprvé jsem trochu nahlídl na Šumavě, protože jsme kdysi jedna naše příbuzná měla v Prášilech, v (Sudenbachu), měla papírnu na - ale vona stejně vyhořela to bylo už před válkou, ta papírna, ale vim že mě tam rodiče jako malýho kluka jednou si vyběhali si spoustu povolení, to bylo už ta hraniční zóna, vojenská, a byli jsme se tam jednou podívat. Ale to nám bylo nějak jasný, že to je teda rozflákaný vojákama, ale vopravdu ty Sudety, co to znamená, že z nich teda lidi byly vystěhovaný, to jsem skutečně začal prožívat až tady když jsem - když mi bylo pětedvacet a když jsem jako mladej farář nastoupil, v původně německý vesnici, blízko u Litoměřic, Chotíněves se jmenuje ta vesnice, směrem na Českou Lípu, a převážná většina obyvatel byli volyňští Češi, kteří byli evangelíci, postavili si tam kostel po válce dokonce v jednapadesátym roce, protože to byli Svobodovci, a tam já jsem začal farářovat. A tam jsem si teprve poprvé začal uvědomovat, to co jsem slýchával od dětství, protože moji - já jsem doma tedy - tak říkajíc s mateřským mlékem nasával poněkud jinou historii - jinak pojatou historii našeho - Náš poválečný vývoj, jak se říká teďko - Jiný obraz třeba prezidenta Beneše, radikálně jiný než jak se obecně říkalo - A nevim jestli je to pro vás zajímavý, ale taková poznámka, že jedno z největších překvapení pro mě v tom devětaosmdesátém bylo - Já jsem měl pocit, že ten výklad, poválečného vývoje, který je dodnes oficielní v podstatě, mezi politiky, že to je vlastně komunistický výklad, a že to bude to první co padne, nebo jedna z prvních věcí, který padne po - když padnou komunisti, jo -

ECh: A vono -

ZB: - A jaké překvapení moje, že když se Havel omluvil těm vyhnanejm, tak se spustila bouře a pak následovalo všechno to co následovalo, přísahání Parlamentu na Benešovy dekrety a tak dále, různý další idiotství, tak to pro mě bylo velký překvapení. Protože já jsem z domova, přestože teda to byli Pražáci všecko, nikdo z nich předtim v Sudetech nebyl, ale vždycky jsem slyšel, že to byla - že to bylo svinstvo... moji předkové nebyli věřící, byli jaksi dobří ateisté, takže neříkali hřích třeba, jak já bych to nazval, ale řikali že to bylo svinstvo, lumpárna, a hlavně můj táta vždycky říkal ještě "blbost", takhle si vyhnat tři miliony pracovitých lidí, že to může udělat jenom idiot jako byl Beneš a pak už se vždycky začlo nadávat na Beneše. Takže u nás doma se jako - že ten obraz - jako to jak se na něj dívají sudetští Němci myslim že je ještě laskavé proti tomu, co jsem já vždycky slýchával doma jo o Benešovi, takže mě právě velmi překvapilo potom to, jaké je vlastně většinové mínění.

ECh: Pětadvacet když vám bylo - můžete mě víc uvést do děje, to znamená v kolikátym roce jste přišel?

ZB: V sedmdesátym čtvrtym. Ve sedmdesátém čtvrtém na jaře jsem přišel do vesnice Chotíněves, která se kdysi za Němců jmenovala (Puttendorf), celá - všichni Němci byli vyhnáni a nastěhovali se tam ze dvou třetin volyňští Češi, což byla vyjímka, protože tehdy byla snaha rozptylovat ty Volyňáky, aby netvořili enklávy lidí, kteří nenáviděli komunisty, že jo, ale - a věděli jak to tam vypadalo v tom Rusku - ale todle byla trošku vyjímka, to si vyvzdorovali, skoro celá jedna vesnice, Boratín, u (Ludska), na Ukrajině, se skoro celá jedna vesnice přestěhovala do ((nesrozumitelné)), skoro celá jedna vesnice. Ale jinak tam byli teda potom klasičtí - noví obyvatelé Sudet, to znamená zčásti zlatokopové, zčásti teda lumpenproletariát.
ECh: Ve vaší práci jakožto faráře, dá se nějak jako popsat jak jste se s tím setkával, s tím vztahem jejich k tomu, kde žijou, kam se dostali...

ZB: Samozřejmě. Začínalo to v domácnostech, když jsem je navštěvoval, viděl jsem ta obydlí a viděl jsem, různě po kůlnách třeba, zbytky malovanejch truhel a nebo rohovejch skříní malovanejch - tak řikám ježišmarja, co to tady máte za vzácnost a oni řikali ale, to sou ňáký blbosti po Němcích, já jsem je ujišťoval, za kolik by ty blbosti, už tehdy, za kolik by tu blbost jak voni řikali prodali do antikvariátu, ne, do starožitnictví. Tak byli poněkud jako vyjevený - No, setkával jsem se s tim a byli to první konflikty, nebo jediný konflikty, který jsem s nima měl a mám dodneška, jo, protože oni opravdu sem přišli, a tady se vytvořila, dokonce i u těch Volyňáků, kteří většinou byli velmi slušní lidé, nebo já je znám jako kult-, aspon ti moji Volyňáci, jo, ta moje vesnice, to byli lidé, kteří - v každí domácnosti se pěstovala muzika, měli tam aspoň harmonium, kdyř ne teda klavír rovnou, všichni mluvili perfektní češtinou, když se vraceli, odebírali časopisy z Čech, jezdili na sokolský slety, čili to byli opravdu, to byli opravdu sedláci, par excellence teda jo, žádná - žádnej lumpenproletariát, a přesto jako by to přesídlení do těch baráků, který jim nepatřili, s kterejma nebyli sžitý, a - a navíc podlehli tý atmosféře tehdy poválečný, že všechno německý je špatný, a takže i oni se jakoby zúčastnili tohodle ničení kulturních památek, jednak v těch vlastních barácích, v těch kdysi německých barácích, ale i takový to neudržování kapliček, zničení třeba poutního místa nad Úštěkem, Ostré že jo, což je úžasná barokní záležitost, krásný schodiště nahoru, to je zdevastovaný, ale spoustu věcí tady že jo v těch Sudetech je zdevastovanejch, takovej ten i v těhletěch už v podstatě ušlechtilejch lidí - byl takovej jako přijatej pocit - landsknechtů na dobytém území jo, takový to, rabovat. Neni to naše, nepatří nám to, a žel to teda je vidět i na tom, jak se chovali k těm domům. Prostě dodneška i ty - já nevim po kolika generacích se to teprve zlepší, ale zatim pořád eště cítíte, že to neni tak jako někde na Moravě nebo v ňákejch těch klasickejch českejch sídlech, že oni vědí že teda už prapraprapradědeček tam bydlel - ne, my sme prostř získali jako kořist, oprávněnou kořist, že jo, a tak se tady, tak se tady nechováme jako hospodáři.

ECh: Ani k půdě se nechovali jako - respektive dá se to říct...?

ZB: To máte voni měli smůlu, voni měli smůlu, že sem přišli a stalo se jim to, co - čemu jen tak tak utekli v tom Rusku, a sice kolektivizace, že jo, voni moc dlouho nesedlačili, voni odolávali dlouho, ale v takovym tom, že jo koncem padesátejch let už byli přinucený vstoupit do družstva, čili byli na - stali se z nich zase už jenom zaměstnanci a postupně taková ta hrdost sedlácká, v dobrém slova smyslu hrdost, ne nafoukanost, hrdost sedláků se utloukla v tom družstvu a v tom že - I k tý půdě byl ten vztah jinej, vona byla jiná tady ta půda, taky jiná krajina, všecko bylo jinak než u nich.

ECh: Nemůže to jak se tady k tý krajině chovali, bejt ňákej přenos, že voni měli v podstatě jako museli cejtit křivdu vůči tady jako tomu prostředí kam přišli, vůči komunistům a tak. Jestli tam bylo vopravdu - Nevim, napadá mě, jestli to bylo opravdu proti těm Němcům nebo jestli to byl takovej vztek na - kterej se vybil na tom kam prostě přišli, což byl ten symbol toho jejich osudu.

ZB: No, voni sem šli rádi. To tak neni. Voni šli - voni - když končila vá- voni s- aspoň, zase - já prosim vás mohu mluvit samozřejmě podle orální paměti těch, kteří - který já znám. A to byla opravdu ta vesnice Boratín u toho Ludska, kde byla trošku zvláštní vesnice, ona byla i jedním z takových neoficielních kulturních center, tý Volyně, jo, tam byli vopravdu zvlášť ušlechtilý lidi a zvlášť to - takže možná to je trošku vobraz ne uplne typický - nicméně jiný neznám. Jsou to moji Volyňáci. A tihleti moji Volyňáci se v podstatě těšili do těch Čech, protože věděli - oni z- tam došlo přece k tomu paradoxu, že Hitler když vpadl na Ukrajinu, tak jim zachránil život, tam to bylo složitější všecko, protože oni už těsně před vpádem Hitlera v tom dvaačtyřicátym - dvaačtyřicátym že jo - roce - nebo jednačtyřicátym? Kdy vpad Hitler do Ruska? V jednačtyřicátym nebo ve dvaačtyřicátym? V jednačtyřicátym - ?

ECh: Nevim, ale tak to ...

ZB: No prostě jednačtyřicet nebo dvaačtyřicet tam vpadnul, zahájil - že jo, porušil Hitler jejich no to -

ECh: Ten pakt, jasne.

ZB: - pakt, vpadl tam, a zrovna v té době oni už věděli, že teda většina z nich je vybranejch jako kulaci a že - v podstatě pudou na Sibiř, že to znamená voni tušili že fyzickou likvidaci, voni už vybíjeli dobytek pomalu. A do toho vpadl Hitler a zachránil je. Takže voni zezačátku skutečně všeichni Ukrajinci a dokonce i ty Češi je vítali jako osvoboditele, voni velmi rychle pochopili, co je to - jo, jak se tam chovaj ty Němci, takže zase teda, věděli že to je jinak, nicméně v tom - jakmile jim bylo jasné, že ta Ukrajina zůstane Sovětskýmu svazu.. oni totiž šli oni šli do carského Ruska, ty volyňští Češi, že jo, pak byli v Polsku, no, pak připadli - pak byli v Polsku teda, potom byli na chviličku v Sovětskym svazu, pak byli v Německu, no a když bylo jasný že se vrátěj k Sovětskýmu svazu, tak dělali všecko pro to, aby votamtaď utekli, voni se strašlivě toho Stalina báli. Vypráví se taková historka, stařeček jeden, kterej už dávno je po smrti, když přijeli, voni přijeli těma vlakama že jo sem, a když na prvni košickym nebo kterym nádraží zastavili a tam byl obrovský, v pětaštyricátym - v sedumaštyricátym ty už ty ženy a děti - tam byl veliký obraz Stalina, tak von se tak rozkročil před tim vlakem a začal křičet "My před tou sviní utíkáme a von je tady před náma", vono to pro ně bylo překvapení trošku, co se to tady vlastně - voni utíkali ze sovětský zóny. No takže možná todleto co vy řikáte tam bylo taky, ale já si spíš myslim, že oni sem nejdřív přišli vojáci, v pětaštyricátym, a teprve dva roky trvalo, do sedmaštyricátého, než se to úředně vyřídilo, a oni dělali všecko pro to, aby votamtaď utekli, aby za těma vojákama - proto taky ti vojáci už se ani nevraceli domů, aby se vytvořila taková určitá - nějakej určitej nátlak na - na to mezivládní vyjednávání, no a v těch přesunech obyvatelstva, v tom vyhánění všelijakym, který se tehdy dělo, no tak na jejich do jejich sídel přišli nějací Ukrajinci a oni sem přišli po Němcích. Ale, ti vojáci se ze začátku chovali teda tímto způsobem, to byla nenávist k Němcům, a -

ECh: Ti vojáci, to máte na mysli jaký vojáci?

ZB: Svobodovy vojáky. To byli lidi kteří, to byli muži kteří dostali prostě když se vrátil že jo Stalin na Ukrajinu, no tak voni měli dostali na vybranou, kluci vod patnácti let dostali na vybranou,muži všichni, jestli pudou do sovětský armády, nebo k tehdy se vytvořivšímu praporu generála Svobody. Takže voni samozřejmě si vybrali toho Svobodu. A šli přes Duklu - a pak přišli sem a tady už běželi - že jo už teda fungovaly Benešovy dekrety, už byl retribuční dekret, to znamená tady bylo tisíce volnejch baráků, takže voni zabírali, vybírali si, kam půjdou, cestovali tlupy lidí který tady cestovali, vybárali si kam kde se usídlej a zrovna tidle moji Volyňáci si vybrali tudle vesnici. A potom za dva roky - voni dokonce tam eště byli ty Němci jo, vono už jim to nepařilo, takže voni tam s nima dokonce byli, voni mi přiznali taky jako voni vám přiznají, že spolu ještě sklízeli, úrodu, a že dyž se loučili, když voni je potom nakládali do vagónů, ty Němce, a vyháněli je, odsouvali, tak se na obou stranách plakalo, protože voni mezitim se spolu skamarádili s těma Němcema jo, to bylo zvláštní, to jsou všecko zvláštní věci.

ECh: No to je hodně divný.

ZB: Ano. Tam voni je v podstatě - že jo, dyť to sou zase lidi, když - vopravdu, když lidi spolu pracujou, nebo když spolu musej sklízet úrodu nebo něco dělat, tak se skamaráděj. Voni věděli ti Němci, těm to patřilo, byli si vědomi toho, že budou muset vodejít, to všecko věděli, nicméně s těma novýma majitelama prostě - udržovali ten statek, tam byli krávy, dobytek že jo, drůbež, pole, jim nedalo to neobdhospodařovat.

Diskuse

Vložit nový příspěvek