Zuzana Šenkýřová - Wilhelmová - Rozhovor s Marií Kubíčkovou ze Stráže nad Nisou

Tento rozhovor vznikl jako zápočtová seminární práce v rámci předmětu Kulturní ekologie na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS v Praze.

Zpracování rozhovoru jakožto semestrální práce
Paní Marie Kubíčková ze Stráže nad Nisou

Stráž nad Nisou je poprvé připomínána v roce 1469 jako Habendorf. Toto jméno si pravděpodobně přinesli její první osadníci ze svého původního domova v Horní Lužici a Slezska. Obec zaznamenala rychlý rozvoj díky textilnímu průmyslu v 2. polovině 18. století, kdy byl na východ od původní obce založen Neuabendorf.
Po skončení 2. světové války zastihl početnou část sudetoněmeckých obyvatel odsun, a tak zůstala obec v roce 1946 prakticky prázdná až do nastěhování nových českých obyvatel, jejichž potomci žijí v obci dodnes. Po druhé světové válce, v r. 1946, bylo původní jméno obce změněno na Stráž nad Nisou.
Starý Habendorf patřil k nejstarším průmyslovým obcím v severních Čechách. V roce 1869 měl 1407 obyvatel, Nový Hebendorf 383 obyvatel. V roce 1921 již měly obě sloučené obce 2244 obyvatel. V roce 2001 žilo ve Stráži nad Nisou 1785 obyvatel.
Marie Kubíčková se narodila v roce 1921 v Plzni. Její otec byl alkoholik, který veškerý příjem propil, matka (jejíž otec byl alkoholik a bil ji, zbavil se života požitím jedu) živila 5 dětí ze svého příjmu (4 své děti a svou mladší sestru, které bylo teprve 8 let, když ztratila oba rodiče), žili ve dvoupokojovém bytě. V devatenácti letech se Marie provdala za Antonína Smejkala a v roce 1946 se přestěhovali do Stráže. „Manžel byl policajt z povolání a byl do Liberce přeložený, chtěl, abychom měli kde bydlet, a tam hlídal Němce v lágru. Ty byli pak transportovaný, kam jeli, já nevim... Jedna německá doktorka, ještě než je odvezli, mi zachránila dítě, protože přišla, když se mi dusila holčička čerstvě narozená, doma narozená...“
Když se přistěhovali se dvěma malými dětmi, dostali dům k obývání, který spláceli v nájmu. „Domy nebyly prázdné, to bylo plné nábytku (...) Lidi výboru rabovali, tahali koberce a všechno z bytů, z baráků...u nás, protože tam byl Smejkal, se nic nebralo, to tam zůstalo všechno (...) Pak měl být muž přeložen do Hradce, tak jsme si vzali podnájemníka, ale nestěhovali jsme se, a tak jsem tam zůstali jako podnájemníci...“
Když se tedy jako rodina usadili ve Strážném, víceméně ztratili kontakt se svými původními rodinami: „Málo jsem jezdila do Plzně, nejvíc jsem jezdila na Moravu, tam, odkud byli manželovy rodiče, svojí sestru ani druhou sestru, jednovaječné dvojče, jsem také nevídala. Ani nevím, jestli sestra ještě žije, neviděla jsem ji hodně dlouho...“
Paní Kubíčková, zdá se, nedělala rozdíly mezi lidmi, ani je nesoudila: „Bylo tam hodně novejch lidí, nejvíc tam původně bylo Němců, tak ti už byli pryč. Docela jsme se s lidmi ve všem shodli (...) Já nevim, jestli tam byli nějací původní Češi, nějací tam byli, ale já ani nevím, jestli to byli původní nebo přistěhovaní. Bydlilo se nám tam dobře, byl tam klid. Nic tam nechybělo. Všechny domy byly obydlené, lidi přišli z různých krajů... My jsme se s nikým nijak nestýkali. Měla jsem tam známé přítelkyně, scházeli jsme se s dětma...ale nejvíc kamarádek tam měl Smejkal (...) Jinak já si na lidi nemůžu naříkat, možná to bylo tím, že manžel byl policajt, chovali se dobře. Byli tam lidi, co měli malé děti, tak jsme jezdili s kočárama, ale já jsem neměla moc čas na nějakou společnost, měli jsme velkou zahradu, takže jsme seděli na zahradě, když tam někdo přišel, tak se povídalo. (...) Bylo tam normálně, navštěvovali jsme se taky, jako doma u Plzně, ale moc ne, protože to Smejkal neměl rád.“
Společenské vyžití hodnotí paní Marie jako dostatečné: „Chodili jsme hodně tancovat. Tam byla velká hospoda, dvě a ještě víc, kino tam bylo. Velký sál v Koruně, tam jsme chodili tancovat, byly plesy a maškarní. Na tancovačky jsme chodili častěji než v Plzni. Bylo tam koupaliště, taková řeka šla z lesa a tam se koupalo, bylo to jako velký bazén, tam jsme se chodili koupat.“ Nebyly tam však spolky ani sdružení, která by něco pořádala, žádné divadlo, jen fotbal.
A co se Týká práce? „Práce bylo dost, byly tam továrny. Tesla, Naveta, Retexy dvě továrny, prádelny, čistírny... V Liberci nebyl problém, textilka, tam toho bylo... Celé se to tam osídlilo... Do města jsem chodila akorát nakupovat, bylo tam všechno, biografy, obchody...“
V roce 1956 se paní Marie rozvedla a se třemi dětmi se přestěhovala do přiděleného bytu... „Byly 4 partaje v domě, tak polovina byli Němci. Byli to hodní lidé, tu jednu ženu jsem neměla moc ráda, ale to nějak nevadilo. Oni mluvili s námi česky a mezi sebou a s dětmi německy. Česky moc dobře ale nemluvili. S tou jednou jsem dělala v práci. Nepozorovala jsem, že by se k nim chovali lidi jinak než k Čechům (...) Nepamatuju si, že by na ně lidi měli vztek, nebo že by to nějak bylo znát. Jedna Němka měla za muže Čecha a můj syn si vzal jejich dceru, pak tam byli ještě jedni starší, pár. Ti tam asi dožili.“
A když se řekne domov, co to znamená? „Klid. Já nevim.Úleva od všeho. Aby mě nikdo neotravoval. Ani rodina, ani příbuzní, ani žádné věci. Doma s mámou, která sama živila 5 dětí, bydleli jsme v bytě, tam nebyl klid... V Liberci jsme se sice hádali s manželem, ale jinak byl klid...“
Paní Kubíčková se znovu vdala a povila čtvrté dítě. Její manžel trpěl maniodepresivní psychózou a upil se k smrti. Ona nyní žije v Praze se svým nejmladším synem, léčícím se alkoholikem...

Shrnutí
Nastínila jsem krátce historii obce, která byla od počátků německá a nastínila jsem život jedné ženy, která žila v pohraničí od doby odsunu do konce minulého století. V jejím povídání jsem nenalezla mnoho z toho, co jsem čekala – nějaké pocity neštěstí, smutku z toho, že se odstěhovala od rodiny, od sourozenců, stesku po příbuzných. Neobjevila jsem ani stesk po něčem, co by chybělo z kultury nebo společenského života – například divadlo, kino, přátelé... Nebylo možné dozvědět se mnoho ze života vesnice.
Proč? Napadlo mně několik možností – žena, o které píši, prožila těžký život, se třema dětmi jako matka samoživtelka se věnovala nejvíce jim a zaměstnání, takže neměla příliš času na to, aby se zamýšlela nad tím, co by sama ráda. Druhá možnost je, že se tato žena nikdy necítila doma tam, kde se narodila a vyrůstala, protože nikdy neprožila klid, který považuje za domov, a proto netoužila po ničem jiném a nepřišlo jí nad tím uvažovat. Konečně třetí možnost, jež souvisí s předchozími dvěma – že nikdy nebyla vedena k tomu, aby cítila s rodinou, s příbuznými, s předky, aby s nimi byla svázána, protože vzory, které měla kolem sebe, nebyly následováníhodné.
Řekla bych tedy, že vykořeněnost místa je možné v příběhu sledovat, ale je to „vykořeněnost z jakéhokoli místa“, protože „domov je klid, že mě nikdo neotravuje“, tedy nespojený s lidmi.

Diskuse

Vložit nový příspěvek