Zora Pištěcká - Rozhovor s manželi Nitschovými, Radeč, prosinec 2007

Tento rozhovor vznikl jako zápočtová seminární práce v rámci předmětu Kulturní ekologie na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS v Praze.

Zora Pištěcká
Nové znovuosidlování Sudet

Rozhovor s manželi Nitschovými, Radeč, prosinec 2007

Mgr. Daniela Nitschová (*1974), dětská psycholožka, t.č. na mateřské dovolené,
Mgr. Martin Nitsche, PhD. (*1975), vysokoškolský pedagog (obor filosofie),
mají dva syny – Františka (*2004) a Vojtěcha (*2006)

Oba pocházejí z České Lípy, ale jejich rodiče do tohoto kraje přišli v 60. letech na umístěnku pracovat do uranového průmyslu (uran se těžil v okolí Ralska). Danielini rodiče přišli od Kladna a Martinovi z Krásného Března u Ústí nad Labem.

V roce 2000 Nitschovi koupili starou poloroubenou chalupu v malé obci Radeč cca 15 km od České Lípy. Postupně velmi citlivě rekonstruují dům a dokupují pozemky, aby rozšířili zahradu a mohli založit ovocný sad a chovat ovce.

Přitahování
Hlavním důvodem, proč se Nitschovi rozhodli jít bydlet z města na venkov byla touha žít v přírodě, v čistém prostředí. Cítili se být unavení ze života ve městě a chtěli žít někde na vesnici, ale ne daleko od místa, kde vyrostli. Vůbec neuvažovali o tom, že by odešli ze severních Čech, ze Sudet, z kraje mezi Ústím nad Labem a Českou Lípou, kde se cítí být doma, nechtěli zpřetrhat vazby, které tu mají.
Proč se rozhodli právě pro Radeč? M: „Ono ve skutečnosti je to tak, že člověk nemá jednoznačně stanovené důvody, spíš ho něco přitahuje. Než jsme se rozhodli koupit tuhle chalupu, minimálně rok jsme předtím pořád koukali na různé inzeráty a prohlíželi si ty chalupy a když jsme šli někam na výlet, tak jsme si říkali, kde bysme chtěli bydlet. Takže tady velkou roli hrálo to přitahování. Přímé důvody, proč jít zrovna sem, jsme asi neměli, ale strašně nás to tu přitahovalo.“

Radeč
Před válkou byla Radeč samostatná obec (nyní patří pod obec Žandov vzdálenou asi 5 km) se dvěma hospodami, školou a obchodem. Za první republiky se tady lidé živili hlavně dřevařstvím a truhlářstvím, je tu hodně lesů a strmé svahy, takže zemědělství bylo spíše podružné.
Když byli po válce odsunuti Němci, velice brzy se zde usídlila skupina lidí ze Slovenska, kteří získali ještě zachovalé domy, dokonce s ještě živými zvířaty.
V 60. letech, když vymřeli tihle noví osídlenci ze Slovenska a jejich děti nechtěli žít na venkově a odcházeli do okolních měst, stala se z Radče chalupářská osada a místo se pomalu stávalo opuštěným. Děti přistěhovalců buď prodali domy chalupářům, nebo se z nich samých chalupáři stali. Přes léto byla Radeč ještě docela „živou“ vesnicí, dokonce tu pražští chalupáři měli v 70. letech nějaký spolek, ale od podzimu do jara to tu bylo, až na výjimky, úplně opuštěné.
Tento charakter si to drželo i v době, když sem přišli Nitschovi. Celé léto tu jsou chalupáři (dnes už důchodci) z Prahy a z Ústí nad Labem. Ale přes zimu tu není možné potkat člověka. D: „Na jednu stranu je dobře, že sem přišli alespoň chalupáři a zachovaly ty domy, ale teď to spíše brzdí. Je tu spousta krásných chalup, ale obydlené jsou tak 30 dní v roce. A to je škoda, dneska by se sem už lidé třeba nastěhovali i na stálo, ale je to takhle zablokované.“
Ačkoli je na Radči asi 50 domů, v současné době zde žije jen několik málo (20 - 30) stálých obyvatel. Když sem Nitschovi přišli, byl tu poslední původní obyvatel, který se zde i narodil. Dožíval ale ve stavební buňce, protože z jeho statku ho vyhodili a on nechtěl jít někam do domova, ani pryč z Radče.
Nitschovi jsou jedni z prvních znovu přistěhovavších se na Radeč „nastálo“ se záměrem tady opravdu žít, mít děti a „starat se o tento kraj“. Po nich přišly ještě asi dvě rodiny za tím samým účelem – opravit starý dům a žít tu „nastálo“, ne jen přes léto. D: „My se s nimi ale zatím neznáme, ono je těžké se tady s někým seznámit, vůbec někoho potkat. Není tady totiž žádné místo, kde by k tomu mimivolnímu setkání mohlo dojít; není tu obchod, pošta, kostel...“

Sousedství
Příležitostí, kde je možné se nějak „sousedsky“ potkat, je 2,5 km vzdálená obce Volfartice, kam chodí František do školky. Je to nejbližší místo, kde je obchod, škola, školka a kostel. Také tam staví autobus do České Lípy nebo do Žandova, na Radeč už nejezdí žádná veřejná doprava. Volfartice jsou o něco větší obec než Radeč a situace v těchto obcích je dnes úplně odlišná. Ve Volfarticích se staví domy a stěhují se tam noví lidé. Nejsou tak zapadlé jako Radeč a je to o kousek blíž k České Lípě. V posledních letech se do Volfartic přistěhovalo několik mladých vzdělaných rodin z Prahy, Ústí nad Labem a České Lípy a maminky od těchto rodin nebyly spokojené s úrovní školky, do které chodily jejich děti a ani s celkovou úrovní veřejného života v té obci a založily občanské sdružení Slunovrat (Daniela se k němu také přidala), jehož posláním je celkově oživit obec a zaměřit se hlavně na děti. Začalo to vymalováním školky, zavedením angličtiny do školy a v současné době už organizují různé akce pro vesnici i okolí. Ale až po roce a půl činnosti začali sdružení akceptovat i místní, zpočátku „přistěhovalce“ bojkotovali.

Váhání
Nitschovi od svého příchodu na Radeč zažili několik krizí ve vztahu k tomuto místu a váhali, zda tady mají vůbec zůstávat. D: „Několikrát se nám stalo, že jsme měli najednou pocit, že je to tady hrozně mrtvé a nebyli si jisti tím, co tu budem dělat. Jednou jsme to už nevydrželi a asi na třičtvrtě roku se odstěhovali zpátky k rodičům do České Lípy. Přemýšleli jsme o tom, že bychom se odstěhovali někam jinam na venkov, kde by bylo víc civilizace – dopravní spojení, kostel, obchod ... tady není vůbec nic a k tomu jsme tu v té době ještě skoro nikoho neznali.“
Nakonec ale na Radči zůstali. Proč vlastně? D: „Ujistili jsme se, že to místo už nedokážem opustit, že by nás to nějak ochudilo, kdybychom odsud odešli. Ale trvalo to docela dlouho, než jsme tohle začali cítit, že už se od této země nedokážem odpoutat, že jsme tu doma.“ M: „Ono se totiž po nějaké době stane to, že ta krajina s tebou, nebo já nevím, kdo s kým, naváže takový intimní vztah. Je tu taková zvláštní intimita a je to silnější než kdekoli jinde ... člověk si uvědomuje tu převahu těch kopců a stromů...“
Proč zde zůstali, bylo i vědomí toho, že kdyby všichni z tohoto místa utekli, tak to tu neožije nikdy. M: „Někdo tady zůstat musí, aby nějak obhospodařil ten kraj. Člověk to bere jako svoje poslání. D: „A teď, když už to začíná žít i v té sousední vesnici, se kterou jsme spojení, tak se už můžeme i nějak zapojit do toho veřejného života, který se může věnovat i celkovému zlepšování těch vesnic.

Příležitosti
Podle Nitschů je důvodem, proč se do tohoto kraje lidé stěhují, hlavně to, že je tu krásně, hezká krajina a příroda. Velkou váhu má ale zřejmě i pocit, že je tu hodně příležitostí k tomu, něco dělat. D: „Je to tu takové nové, protože tu není nic, co by bylo po generace zavedené. Je tu hodně příležitostí, jak se podílet na obnově tohoto kraje a života v něm a láká to dobrodružnější povahy – možnost tady něco podniknout.“
Pokud by se sem ale někdo stěhoval jen s ideály, že to tady bude zkulturňovat a osidlovat, „tak by ty ideály musel buď ztratit, nebo se odstěhovat“. M: „Tady to funguje mnohem obyčejněji. Já mám pocit, že to tady zkulturňuju tím, že tady štípu dřevo, sekám trávu a bavím se sousedem přes plot.“

Navazování
M: „Je zajímavé, jak život na vesnici člověka mění, třeba v kontaktu s tou zemí, která je hodně zanedbaná, neobdělaná ... a nutí člověka proměnit se v toho hospodáře. My když jsme sem šli z města, tak jsme vlastně nic neuměli, neuměli jsme řezat dřevo, sekat kosou, postarat se o zvířata, zedničit a za těch několik let už jsme se toho hodně naučili.“ Většina lidí, kteří přijdou na venkov se snaží žít takovým způsobem života, o kterém si myslí, že tak žili ti lidé před nimi. Snaží se žít „vesnický život se vším všudy“. Například všechny maminky z občanského sdružení ve Volfarticích pěstují vlastní zeleninu a začínají chovat slepice, ačkoli jsou z města a nikdy to nedělaly. M: „Ona je tady taková tendence vrátit se k tomu, jaké to tu bylo dřív, vlastně k těm Němcům. Oni tu Němci jsou vnímáni tak mýticky, takový naše vzory z nějaké prehistorie, ke kterým bysme měli směřovat. Někdy nás napadá, že třeba ti lidé, co tu dřív bydleli, nás sledují, jak zacházíme s tím jejich barákem. D: „Často na ně myslíme, jak tu žili ... připomínají nám je třeba staré odrůdy jabloní, co máme na zahradě.“

Znovupoznávání
M: „Znovuobjevujeme ten kraj, poznáváme místa, kam chodit na houby a kam na ostružiny, zjišťujeme, kde co roste a kde jsou pěkná místa. Tady po okolí moc lidí nechodí, nikdo to tu nezná, je to tu zapadlé a není tu žádná přírodní ani kulturní památka.“ D: „Jeden člověk se o tom vyjádřil, že je to tu fádní. Ale my to cítíme právě naopak, když už tu člověk nějakou dobu žije, začne vnímat ty detaily, ty jednotlivé stromy... a dokonce jsme asi po třech objevili kopec, o kterém jsme vůbec nevěděli. Lidé tady musí všechno poznávat znovu, protože tu chybí ta tradice ... je to takový objevitelský pocit.“

Poznámka Z. P. :
Zajímavé je zamyšlení nad tím, jak by mohl vypadat život v takových nově osidlovaných obcích v budoucnu, pokud by pokračoval současný trend. Lidé, kteří se sem stěhují jsou totiž jiní, než byli původní obyvatelé, přistěhovalci po odsunu i chalupáři. Většina nových obyvatel jsou vzdělaní lidé z města, kteří pátrají po historii míst, na kterých se usadili a snaží se sice nějak navazovat na zpřetrhané tradice, zároveň ale přináší něco nového. Mají jiné zájmy (ve smyslu motivy), jiný způsob života i jiný vztah k místu, než lidé, kteří tam žili před nimi. (Jen pro ilustraci: třetina obyvatel Radče – což jsou dvě rodiny s dětmi – odebírá Respekt a nejméně pět rodin z Volfartic jsou buď vegetariáni nebo se živí biopotravinami.)

Chalupa Nitschů na Radči

Diskuse

Vložit nový příspěvek