Daniela Korbelíková vyzpovídala Viktora Šlajchrta o životě na Vejprtsku

Tento rozhovor vznikl jako zápočtová seminární práce v rámci předmětu Kulturní ekologie na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS v Praze.

Semestrální práce z kulturní ekologie

interpretace rozhovoru s Viktorem Šlajchrtem

Daniela Korbelíková 31.1.2008

Viktor Šlajchrt žije v Praze, píše pro týdeník Respekt. Po ukončení studií (pedagogika - český jazyk a výtvarná výchova) v polovině 70. let odešel do Vejprt učit na základní škole, protože ve větším a méně odlehlém městě by kvůli „škraloupům ve škole“ učitelské místo s bytem nedostal a také „ve snaze utýct panelákovýmu komunismu, najít si nějaký jiný osud, alternativní...“ Domníval se, že ve Vejprtech prožije nejméně následujících dvacet až třicet let života. Lokalitu ovšem znal už dříve, protože v první půli 70. let jezdil do nedalekého Černého Potoka za příbuznými své budoucí ženy, která zde vyrůstala u prarodičů – dědeček byl Čech, babička Němka. Po pěti letech působení ve Vejprtech však Šlajchrtovi nečekaně zemřela matka, proto se rozhodl pro návrat do Prahy.
Do Vejprt šel – stejně jako řada jeho přátel a kolegů – s přáním vybudovat zde, stranou pozornosti režimu, komunu umělců. Ukázalo se však, že skupina mladých umělců je v pohraničí sledovanější než v lidnatém velkoměstě, kde by spíše unikla pozornosti. Vejprty poloviny 70. let byly zchátralým maloměstem; uvažovalo se, jak oživit okolní krajinu se spoustou opuštěných domů a provozů. Vynořil se nápad dát opuštěné domy k dispozici malířům, aby mohli zachycovat zdejší krajinu. O to se čirou shodou okolností snažil i Šlajchrt s přáteli, protože „kraj byl malířsky obrovsky zajímavej, ovšem nikoli tou idyličností (...) [u Výsluní byla zajímavá] monumentální oproštěnost tý krajiny, (...) obrovitý (...) nečlenitý obzor, nad tím bylo nebe, velkolepý nebe, mezi těma dvěma velkejma plochama, mezi tím nebem a tím terénem – po Krušnejch horách nebo po této části Krušnejch hor se hrozně nudně chodí pěšky, protože ta krajina se skoro nemění – tak mezi tím se odehrávaly drobný věci: někde byl malinkatej baráček, někde třeba nějaký industriální stavby (...) bylo to jako na moderním obraze, ne klasická krajinářská kompozice jako malovali romantici (...) taková skoro brutální krajina...“ Podobně nehostinně působily zdejší pusté lesy, kde člověk téměř nenarazil na stezku, takže v nich nebylo těžké zabloudit, navíc v nich byly bažiny; „... nebezpečný kraj... lesy byly takový nepřátelský (...) terén zlověstnej, nepřátelskej, zvláštní; chodil jsem tam celkem rád...“ Navzdory tomu z lesa celá vesnice Černý Potok žila: byl zdrojem dříví, kterého se za tuhých zim spotřebovalo ohromné množství, hub aj.
Nelze přehlédnout, že život v Krušných horách nejvýrazněji zapůsobil na Šlajchrtovo umělecké nazírání světa; krajina Sudet ho poutá především jako motiv obrazů. Hledal si v krajině „...zákoutí, které vypadá aspoň trochu česky – to jsem uměl namalovat, zkomponovat.“ Spousta domů chybělo, vejprtská zástavba vypadala následkem chátrání, bourání a také občasných požárů jako „dáseň, kde byly zpoloviny ty zuby vytrhaný...“ Při kreslení a malování měl potíže s utvářením kompozice: „[zdejší krajina, to byl] monumentální obzor a v tom byly prvky různě velký, nejvíc mi to připomínalo nějaký kompozice třeba Joana Miró (...) takový [surrealistický] pláže s roztroušenými předměty v písku...“ Tato krajina navíc v době Šlajchrtova působení na Vejprtské škole prošla zásadní proměnou v důsledku spuštění uhelné elektrárny Tušimice II: „... během dvou let ty stromy zahynuly ve stoje a přijely tam obrovitý kombajny (...) na kácení stromů a teďka ve dne v noci tam jako nějaký kombajny na poli, který sklízej kukuřici, sklízely obrovský vzrostlý suchý smrčiny, smrkový porosty, a zbyly tam po pěti letech, když jsme odcházeli, holý pláně...“ Škoda, že se v rozhovoru víc nezaměřil na reflexi této změny...
Vejprtskou společnost ve druhé půli 70. let tvořily tři „hlavní“ vrstvy. Každá z nich měla „své“ hospody; hospoda byla tehdy i kulturním fenoménem (srv. Hrabal, v 70.-80. letech propagován kult Jaroslava Haška), jako „máničky“ se mladí učitelé samozřejmě kolem hospod pohybovali. Jedna ze společenských vrstev byli starousedlíci, tedy Němci, ti však do hospod moc nechodili, až na svérázného Oberlumpa z Výsluní (jeho přezdívka pochází z toho, že v hospodě všem přítomným – Čechům – vynadal do lumpů, a pak to zvrátil v žert, nazývaje se Oberlumpem). Šlajchrt si u tamních Němců povšiml jisté ostražitosti vůči všemu českému: s Čechy se přátelili, ale byli zdrženliví („Němec si nevylejval srdce před Čechem“), například o událostech kolem války s Čechy nemluvili, ovšem uzavírali smíšená manželství.
Další společenskou vrstvu tvořili staří partyzáni - Rusíni aj., mluvili s východními přízvuky, tehdy jim bylo kolem šedesáti let; nikdo s nimi moc nemluvil, tvořili úzkou, izolovanou, ale mocnou skupinu, která se scházela v socialistických kulturních domech. Konečně třetí vrstvu tvořili lidé s budovatelským nadšením, kteří do Krušných hor přišli v 50. letech, tedy přesvědčení komunisté, jako „staré učitelky s patosem Řezáčových románů“.
Vejprty byly „ztracený kus světa“, odkud už nešlo člověka vyhnat do horšího, nikoho zdejšího už nešlo moc potrestat za protirežimní jednání. Pro svou odlehlost sloužil kraj jako odkladiště bezmocných (tito lidé narušovali obraz režimu jako šťastné a zdravé socialistické společnosti), čili zde stál nejeden domov důchodců a postižené mládeže.
Když se v roce 1968 objevila možnost odejít na Západ, prarodiče Šlajchrtovy budoucí ženy o ní zřejmě neuvažovali, patrně proto, že byli srostlí s místem, kde žili; jejich přátelé, kteří odešli, je po otevření hranic jezdili navštěvovat. Ti, kteří této možnosti využili a odešli, necítili tolik stesk po původním domově, jako spíš zadostiučinění („tak to mají, ti Češi“), ale nahlas to neříkali.
Když začal jako učitel příliš budit pozornost, uvažoval o povolání hrázného na Přísečnici, k čemuž se dodnes v myšlenkách vrací. Po odchodu do Prahy Šlajchrt Vejprty téměř nenavštěvoval, protože při novinářském povolání nebyl čas, navíc moc nelákalo. „Dovedu si představit, že bych tam byl zůstal, že bych tam uvízl jako spoustu jinejch lidí (...) že bych si tam našel modus vivendi, chtěl jsem, aby se mi to stalo domovem, už jsem vnímal horu Bärenstein jsem vnímal jako Petřín a sžíval jsem se s tím a vnímal jsem i tu podivnou uzavřenou atmosféru... to město je v takový podkově, jako ze tří stran obklopený hranicí, a já to měl dost prochozený (...) tam nikdo moc nechodil, jo, takže to byly většinou mé osamělé vycházky, a ty pláně zrušenejch vesnic znatelné jen podle zvláštních konstelací stromů anebo podle kopřiv na bejvalých hnojištích...“

Závěr
Rozhovor odvíjel na základě respondentových volných asociací, tedy při odpovídání na otázku se často nechal unést nějakou podrobností, na niž navázal jinou podrobností. Výhodou je, že tak mohl vyjádřit, co pro něj v popisované životní etapě bylo nejdůležitější a nejvíce na něj zapůsobilo. Jen je škoda, že jednotlivé informace pak na sebe někdy nenavazují, případně jsou zcela „osamělé“. Dověděla jsem se spoustu zajímavostí z místní historie a legend (např. podivné příběhy o kočkách), nechyběly také cenné postřehy o vztazích v tamní dosti různorodé společnosti. Pocity z krušnohorské krajiny jsou určeny Šlajchrtovým uměleckým zaměřením (dokládám citacemi), o dalších rovinách vztahu ke krajině však respondent mnoho neprozradil. Možná proto, že je to téma těžko uchopitelné a mnohdy také osobní. Přesto se domnívám, že k Vejprtům a okolí musel do značné míry přilnout, vždyť odtamtud pochází jeho žena, tam založil rodinu, tam vyrůstaly jeho dvě dcery...

Rozhovor se odehrál 12. 12. 2007 v domácnosti respondenta.

Diskuse

Vložit nový příspěvek