Alice Wollerová - rozhovor s Gerdou Šatrovou z Tachova

Tento rozhovor vznikl jako zápočtová seminární práce v rámci předmětu Kulturní ekologie na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS v Praze.

Alice Wollerová 27.11.2007, Praha

Rozhovor s Gerdou Šatrovou, Tachov, listopad 2007

Paní Šatrová se narodila v roce 1937. Je čistokrevnou sudetskou Němkou. Její rodina pocházela sice ze severních Čech, z okolí Rumburku, z různých služebních důvodů byl ale její dědeček (otec matky) přeložen do Tachova. Otec paní Šatrové zemřel ještě před válkou a když její maminka ovdověla, přijela za svou rodinou do Tachova a už tam zůstala. Paní Šatrová tedy žije v Tachově od svých dvou let (1939). Její výpověď je založena částečně na vlastních vzpomínkách a částečně na tom, co jí vyprávěla babička, dědeček a maminka.
Maminka paní Šatrové se narodila v roce 1916, do školy začala chodit v Turnově, kde byly německé i české školy. Její otec se tehdy rozhodl, že když se žije na československém území, tak by děti měly češtinu ovládat. Všechny své děti posílal do české školy, takže maminka paní Šatrové ovládala německý, anglický i český jazyk.

Vzpomínky na válku: „Když jsem se vracela ze školy a došla k brance od naší vilky, začaly houkat houkačky, že bude nálet. Vběhla jsem dovnitř a vzápětí opravdu byl. “

Paní Šatrová bydlela od roku 1939 v Tachově se svou maminkou, babičkou a dědečkem. Její teta z matčiny strany utekla z Berlína během velkých bombardovacích náletů a žila s nimi v Tachově do konce války. Paní Šatrová si vzpomíná na nálet v Tachově z února roku 45. V době, kdy se vracela ze školy a došla k brance od vilky, kde bydlely, začaly houkat houkačky a oznamovaly, že je nálet. Utekla dovnitř a vzápětí opravdu začal nálet. Dlouho se nevědělo, proč to schytal zrovna Tachov. Mnohem později ale lidé, kteří se o to zajímali, napsali žádost o vysvětlení na vedení americké ambasády. „Američané se prý odněkud vraceli a byla celý den mlha, tak nemohli bombardovat tam, kde měli. Vraceli se do Anglie či kam a nad Tachovem se udělalo jasno. Američanům se zdály zajímavé zdejší dvě vlakové tratě a tak na ně shodili bomby.“ Jednalo se o bomby napůl pevné a napůl zápalné. Nejvíce škod způsobily na tachovském předměstí zápalné bomby. Jedna z těch velkých bomb spadla těsně za kostelem. Poničila jej sice málo, ale přetrhla hlavní vodovodní potrubí, takže spodní část města byla bez vody. Hašení bylo tedy problematické, protože nebylo čím hasit, jen vodou z řeky. Naštěstí hodně obyvatel dolní části města mělo vlastní studny. Město se zachraňovalo všelijak, jak to jen šlo.
Poté následovaly nálety hloubkařů. Ti se zaměřili na ty dvě železniční tratě, protože po nich se transportovali lidé z koncentračních táborů směrem na Rosenberg, který leží na b avorské straně asi 20 - 25 km odsud. „Hodně transportů šlo přímo přes Tachov. Přijel vlak s nákladními vozy bez okýnek a z nich vystoupili zdravotně a lidsky zdecimovaní lidé, kteří měli pěšky dojít těch 20 - 25 km do Rosenbergu. Dost jich po cestě zahynulo.“ Nahoře nad Tachovem stojí mohyla (sloup s kulatým a trnitým věncem), kde je jich pochováno 218. Další lidé jsou pochováni ve Staroknížecí Huti a na jiných místech po cestě z Tachova do Rosenbergu. Šli z nádraží dolů Tachovem po hlavní ulici, kolem pivovaru zahnuli na Studánku, protože ta je nejblíže k hranicím. „Před naším domem prošlo asi 10 lidí s jedním vojákem. Když babička uviděla, v jakém stavu ti lidé jsou, přinesla jim v plechovém hrnku vodu. Voják říkal, že jim může dát napít, ale že jim to moc nepomůže.“
Při náletech zahynulo asi 40 lidí, poničen byl trochu kostel, v dolní části Husitské ulice dvou-tří patrové domy a v horní části také nějaké. Nejvíce domů bylo poškozeno požáry ze zápalných bomb, něco se podařilo zachránit, ale něco ne. Dnes je málokde poznat, že byl v Tachově nálet, protože v rámci výstavby všeho možného se ledacos zbouralo z toho, co tehdy ještě stálo.

Poválečné období – „Teoreticky jsme zde nemohli zůstat, ale prakticky zůstali“.

Všichni němečtí obyvatelé, kteří měli jít do odsunu, byli ze svých bytů a domků vystěhováni do tachovského zámku. To byl soustřeďovací prostor, který sloužil zejména jako ubytování vystěhovaných sudetských Němců, aby se noví čeští přistěhovalci měli kam nastěhovat. Vystěhovávání probíhalo hned od června roku 45. Rodina paní Šatrové se tam stěhovala v říjnu/ listopadu 45. Všichni její členové tam museli nechat většinu svého majetku: klavír, kytaru, housle, nábytek, kola, dokonce sáňky, což bylo dětem nejvíc líto. Mohli si vzít jen to, co se podařilo odvést nějakým ručním vozíkem, protože jiná možnost dopravy nebyla. „Peřiny, povlečení, dokonce pár židlí ze starého bytového zařízení se zachránilo a je dodnes u mého bratra. Jiné věci ale přišli úplně pryč. Na podzim roku 45 už zde bylo pár nových osídlenců, proto se zde otevřela česká škola, do které mě a mé bratry maminka ihned přihlásila.“ Když šla paní Šatrová do třetí třídy české obecné školy, neuměla ani slovo česky. Do půl roku se ale češtinu naučila. Ostatní německé rodiny nepočítaly s tím, že by mohly potřebovat český jazyk, protože předpokádaly, že musí jít do odsunu. „Ostatní děti, co bydlely na zámku, se nám dokonce smály, že musíme chodit s taškou, zatímco ony si mohou hrát.“ V lednu nebo v únoru 1946 přišla Vysidlovací komise na zámek sdělit sudetsko-německým obyvatelům, že musejí být druhého dne nastoupeni naproti tachovskému nádraží s maximálně 50 kg čehokoli na osobu. „Naše maminka jim ale řekla: ´Dobře, ale dovolíte mi, abych odtamtud ještě jednou odešla a mohla odhlásit své děti z české školy?´ Komise se divila, že má své tři děti ve škole a řekla: ´Tak počkejte, my Vám přijdeme říct.´ Ale už nepřišli a tak jsme zůstali v Tachově.“ V roce 1947 se město rozhodlo, že už nebude na zámku platit vojné ani elektřinu, tak si rodina paní Šatrové našla prázdný dům na Husově ulici a od té doby tam žijí trvale. „Jestli to bylo kvůli té škole nebo kvůli něčemu jinému, to nevím, důležité ale je, že podruhé už nepřišli. Všichni ostatní sudetsko-němečtí obyvatelé odešli a žádní známí naší rodiny zde nezůstali. Toť bylo vše.“
Nejvíce sudeto-německých obyvatel přijalo Bavorsko, které si v současnosti váží toho, co pro ně sudetští Němci udělali. „Ze začátku je nechtěli přijmout, ale později se s tím museli smířit. Nakonec jsou rádi, že tam přišli, protože sudeťáci museli začít holýma rukama, najít si práci, dát děti do školy, vystavět si domy. Tak přesídlenci Bavorku velmi hospodářsky pomohli, přinesli tam nový proud života, který byl nutný, aby se poválečná situace zlepšila.“

Příchod novousedlíků – „Já jsem to prožila opravdu dobře. Kromě jiného i proto, že naší třídní učitelce a zároveň učitelce češtiny se nelíbilo moje jméno, a tak mě překřtila na Květu. Jako Květa jsem prošla od pětky do devítky.“

Hodně příchozích pocházelo z okolí Sázavy a hodně z okolí Klatov. Byli to většinou lidé, kteří pracovali v zemědělství, ale na statcích. Neměli vlastní půdu ani vlastní byt. Šli sem, protože jim vláda nabízela prázdné domy. Kdo zabral dům, dostal i pole, která k němu patřila. „K novému majetku se chovali slušně, protože byli rádi, že něco mají. Dokonce se v některých případech stalo, že na venkovských obcích se novousedlíci setkali ještě s původními obyvateli, kteří museli jít do odsunu. Byl to konec války a nikdo nevěděl, co bude dál.“
Rabování majetku proběhlo dřív než začal oficiální odsun. Vojáci z Gardy si vybrali to nejlepší a odešli. Když začal odsun, přišli lidé od Sázavy, což byla další fáze toho, co kdo kde viděl, to si naložil a odvezl. Po roce 1949 přišlo do Tachovska hodně Volyňských Čechů z Ukrajiny, pak sem přišlo hodně Čechů nebo Slováků z rumunsko – maďarské oblasti. Ti na tom byli ještě hůř než Volyňští Češi, protože mluvili rumunštinou a jejich děti se musely mnohem obtížněji přizpůsobovat v českých školách. Vesnice byly plnohodnotné, dokud tam byli sudetsko-němečtí obyvatelé. Když museli do odsunu, zůstaly tam usedlosti i se zemědělským nářadím, takže Rumuni přišli k hotovému. Romové přišli až kolem padesátých let. Tachov a jeho okolí byla chudá krajina, když měl někdo 20 ha statek, tak už byl velký boháč. Většina majetků se pohybovala mezi 3-5 ha. Volyňští Češi ve Volyni na tom možná byli lépe než domorodí Ukrajinci, ale určitě na tom nebyli lépe, než když přišli do Čech. Polepšili si a snažili se zde co nejrychleji zakořenit. „Myslím, že domov mají tady. Že jejich předci mají hroby na Ukrajině, je minulost. Teprve v těch posledních 10 letech se někteří vysídlenci z Ukrajiny dali dohromady a udělali zájezd do Žitomíru, odkud jich bylo hodně. Nebo do okolí Lvova, aby se podívali tam, odkud pocházejí jejich rodiče. Ale těm, co se sem nastěhovali a mohou něco takového podniknout, je už taky přes sedmdesát a více let. Takže i toto pomaloučku doznívá. Jejich děti a vnuci jsou místní, mají k tomuto místu vztah.“
Na konci války zde byli samozřejmě také Američané. Maminka paní Šatrové uměla anglicky, tak pomáhala při překládání, dokonce se několik Američanů usídlilo na jejím dvoře. Sudetská oblast byla braná jako Německo, tedy jako nepřátelské území pro Američany. „Chovali se stejně, jako se všude jinde chovají ti, kdo přicházejí jako vítězové. V Tachově dokonce žije několik potomků Amerických vojáků, kteří zde navázali vztah s německými dívkami. Jeden syn z takového vztahu zde žije dodnes. V Plzni je takových případů mnoho. Takového vztahy vznikaly dobrovolně, neboť po dobu války bylo sudetské Německo příhraniční zemí, kde žili jen ženy a důchodci, protože všichni mladí muži byli na frontě. Když přišli hezcí mladí američtí kluci, tak se to zdejším děvčatům líbilo. Také jsme zažili, že jedna Polka při těch přesunech utekla a snažila se dostat zpátky do Polska. Přišla k nám, naše maminka jí oblékla do svého oblečení, protože měla na sobě jen pruhované šaty z tábora. Pobyla u nás asi dva dny a pak šla zas dál. Jak se jmenovala a kdo byla, nevím.“
Po válce tedy zůstala v Tachově jen rodina paní Šatrové – maminka, dědeček, babička, teta a dva bratři. „Já jsem žádné kamarády v tu dobu ještě neměla, tak jsem nijak odchod německých dětí do odsunu neprožívala. Do školy jsem chodila plně jen jeden rok, v druhé třídě jsme chodili jen tak půl roku, potom se školy musely uvolňovat právě pro ty německé přesídlence z rumunského území, kteří se přesunovali před ruskou armádou, aby se dostali do Bavorska.“
Paní Šatrová si našla kamarády až v české škole. Její bratři na tom byli hůř, protože řevnivost je u kluků větší. K ní si ale, jako k holce, nikdo do jejích 18 let z národnostních důvodů nic nedovolil.
Prožila to dobře kromě jiného i proto, že jí její třídní učitelka překřtila na Květu. Jako Květa prošla od pětky do devítky. Nevadilo to ani jí, ani dětem, ani mamince. Doma mluvili německy, ve škole česky a co bylo mezi tím, nikoho nezajímalo. Děti se tedy naučily nejprve německy, pak česky a nakonec i rusky. Všichni děti různých národností se musely ve škole snažit vzájemně si vypomáhat, aby se dostaly v učivu dál, zejména ti dobří pomáhali těm slabším. „Byli jsme rádi, že jim můžeme pomoct. Byla to radost. Čistokrevných sudetských Němců zde zůstalo velmi málo, vím o třech rodinách s dětmi. Dost jich zůstalo ze smíšených manželství. Např. maminka mojí nejlepší kamarádky byla sudeťačka a tatínek byl úředník českého finančního úřadu. Nebyli ovšem tak duchapřítomní jako moje maminka, takže nastoupila do školy o rok později než já.“

Období totality a normalizace – „Po měšťance jsem musela jít pracovat, protože přišel rok 1952, kdy děti z podezřelých rodin nesměly jít studovat vůbec.“

Paní Šatrová byla tedy od 15 let zaměstnána v mlékárně, myla konve a dělala ze začátku ty nejhorší práce. Pak se vypracovala na zodpovědnou laborantku. Naučila se vyhodnocovat technické údaje a obsluhovat přístroje. Během deseti let v mlékárně se jí podařilo vystudovat dálkově Střední ekonomickou školu v Plzni. Školu, kam se chodilo každé druhé páteční odpoledne, začala studovat v roce 1958. Jeden její bratr se dostal na gymnázium a stal se lékařem, kterým je dodnes. Druhý bratr měl stejně jako paní Šatrová také problémy. Chtěl studovat elektrotechnickou průmyslovku, tu mu ale nepovolili. Šel dělat zedníka a dodnes se živí jako specializovaný zedník na obkladačky a dlažby.
Babička a dědeček ze severních Čech (rodiče otce paní Šatrové) byli vysídleni do bývalého DDR, do Ghéry u Lipska. Kromě nich paní Šatrová neměla v Německu žádné příbuzné. Sourozenci maminky zahynuli během války.
„Od roku 55 už šlo navštěvovat dědečka a babičku v Německu. Byl to pro mě zajímavý zážitek. První cestu jsme uskutečnili hned v roce 55, museli jsme žádat o potvrzení, u koho budeme bydlet. Překvapilo mě, že tam byli hojně ruští vojáci.“ Bylo to proto, že tam hlídali naleziště uranu. Potom si paní Šatrová našla přes práci manžela, měli spolu tři syny a je babičkou sedmi vnoučat. „Pořád se pohybujeme tady v okolí Tachova. Je to můj domov.“
V roce 53-56 sem byli naveleni „PTPáci“ (Prapory technické podpory), kteří měli za úkol odstranit spoustu vesnic. Bažantov, Pořejov, Rozentál atd. „Dnes se tam už kromě základových zdí a přestárlých jabloní nenajde nic. Svatá Kateřina, Ústav u Knížecí hutě, Zlatý potok, to všechno je pryč. V Pavlově Studenci nezbyla ani hospoda, která původně byla taková, že jeden vchod byl z české strany a druhý z německé. Šlo to tak až do konce války, pak šla hospoda pryč, lidi pryč, dokonce i hřbitov pryč.“
Paní Šatrová ale okolí Tachova moc neznala, protože pět km za Tachovem začínalo hraniční pásmo. Do padesátých let se tam smělo, ale vzhledem k tomu, že nebyla doprava, tak se tam nejezdilo. „Jediné, co si pamatuji, je, že za války, kdy nebyly látky, k nám nosila věci na přešívání manželka pana hajného, který bydlel u Staré knížecí Huti. Jednou si nás k sobě pozvala a tam jsem poprvé poznala chleba namazaný poctivě máslem. Měli totiž u své hájenky statek, zajišťovali si obživu sami a měli se dobře oproti nám, co jsme ve městě neměli téměř nic.“
To byla jediná cesta, kterou paní Šatrová uskutečnila do pohraničí, které se po válce zavřelo a otevřelo se až po roce 89.

Po pádu železné opony – „Děti vysídlených Němců se začali vracet a dívat se, kde jejich rodiče kdysi žili a kde bydleli.“

„Po pádu železné opony jsme viděli už jen ty zpustošené vesnice, kde není nic. I ta hájenka byla pryč, i ti lidé. Ta hájenka se jmenovala Kulm, a když jsem se tam opět dostala, tak už tam byly opravdu jen podezdívky a studna. Byl to fakt, se kterým se nedalo nic dělat.“ Vesnice Pořejov byla zlikvidovaná. Hodně dlouho tam zůstal stát kostel, protože se tam uskladňovalo seno. Až když se na to místo začal sypat domovní odpad, zbořil se i ten kostel. Není tam nic než jen tabulka. Od té doby, co se postavila nová skládka u Černošína, skládku v Pořejově rekultivovali. Jiné skládky zde nejsou, až u Klatov je jedna velká.
Po roce 1989, když se začalo uvolňovat napětí, proběhlo několik akcí v okolních vesnicích Tachova (Staré Sedliště, Krnovec). Děti vysídlených Němců se začaly vracet a dívat se, kde jejich rodiče kdysi žili a kde bydleli. Největší příval potomků sudetských Němců byl v první fázi 1991-3, protože to byla první doba, kdy sem západní Němci vůbec mohli. „Do roku 89 to bylo naprosto zakázané. Dělalo se to dokonce tak, že když se chtěla rodina sejít, tak východní Němci přijeli do Čech, západní Němci po velkých tahanicích přijeli do Čech a teprve zde se setkali. To se dělo i těsně po roce 89 než se mezinárodně zařídilo čisté a volné cestování.“
Urbanistika se v této oblasti projevuje až posledních deset let. Investují sem Holanďané, jedna firma se zabývá chovem bažantů a druhá pase extenzivně dobytek. Většinou pro ně pracují čeští pracovníci. Cizinci zde nic nestaví ani nic nenakupují, protože pozemkový fond, který pozemky obhospodařuje, zatím cizincům nic neprodává. Přímý nákup a přímý prodej zatím české zákony neumožňují. Je ale možné, že nějaký cizinec hospodaří na pozemku Čecha, který jej koupil svým jménem.

Současnost – „Češi se, přestože to nahlas neřeknou, stále podvědomě bojí, že by sem Němci přišli a to, kde teď 50 let žili, mohli chtít zpátky.

„Občas se udělá nějaký společný dvoustranný projekt, ale moc průrazné to není. Němci si našli svůj domov tam a už jen na to sudetské území vzpomínají nebo si jej připomínají. Nechtějí se sem vrátit, ale rádi sem jezdí na výlety. Problém zde ovšem je, protože se Češi, přestože to nahlas neřeknou, stále podvědomě bojí, že by sem Němci přišli a to, kde teď 50 let žili, mohli chtít zpátky. Já to naprosto plně chápu, že ve zdejších obyvatelích tenhle podvědomý strach vězí. Politická reprezentace o tom totiž mlčela, o celé té problematice odsunu, předtím i nyní. Ve vzduchu to napětí není znát, až když se udělá nějaká společná akce. Nedávno bylo výročí
750 let od založení německé obec Pernalec, kam přijelo spousta lidí z obou stran. Nikdo to neřekne nahlas, ale tato obava sedí Čechům za krkem. Setkala jsem se například v sousední obci ve Starém Sedlišti, kam jezdím na dvoujazyčné akce, s mladou ženou, která se narodila už v Bavorsku a přijela se podívat na dům svých rodičů. Podívala se na ten dům zvenčí, ale když zazvonila a poprosila jestli by mohla dovnitř, tak jí řekli, že ne. Mají z toho podvědomý strach. Ta poválečná doba poznamenala lidi na všech stranách. Přestože kolikrát s tou válkou sami o sobě nic společného neměli, přesuny obyvatelstva sem a tam je ovlivnily a nesou své důsledky nese až dodnes.“
Místní lidé dodnes vzpomínají, že za komunismu jim bylo lépe, protože pracovali na statku a měli jasnou výplatu každý měsíc. Nyní se jejich děti bojí, že přijdou o práci. Tato oblast byla ale tvrdě dotována. Státní statek byl rozčleněný na živočišnou a rostlinnou výrobu a STS (strojní technické stanice), což živilo spoustu lidí. Dřevo se těžilo jen do té doby, dokud tu byli stálí obyvatelé. Po roce 48 dřevozpracující průmysl ztratil na významu. V létě se pracovalo v zemědělství a přes zimu muži vyráběli dřevěné loutky a ženy navlékaly korálky na podložky pod hrnce, kabelky apod. V tachovském muzeu jsou k vidění pozůstatky této výroby.
Co se týče domů, v prvních poválečných letech se odvezl spíše vnitřní majetek, budovy byly zlikvidované později PTPákáma, kteří tu byli do roku 56. „Zvláštní byla doba těsně do roku 89. Mnozí tvrdili, že nemají od Němců ani třísku a přitom od nich měli celý dům. Říkali, že to dostali od státu a ne od Němců. Projevuje se to jen v situacích, kdy na to přijde řeč, jinak se o tom taktně mlčí.“ Němci Čechům dost vyčítají, že se k těmto otázkám nechtějí vracet. Němci by si to chtěli vyříkat a dát na pravou míru. Čeští vládní činitelé ale říkají, že se svazem ´Landsmanschaft´ se bavit nebudou, protože to není úřední organizace, ale zájmový odbor, nezisková organizace. Němci to oprávněně považují za nepochopení jejich snahy navázat kontakt. „Je to zvláštní se tím zabývat, člověk vždy objeví nějaké věci, na které ho ani nenapadalo myslet. Např. nedávno byla velká výstava ve Zwiezlu na oslavu 1500 let sousedské spolupráce. Byly tam hezké dokumenty ze staré doby až do současnosti, ale mě tam, zřejmě protože jsem byla vychována dvoujazyčně, zarazila jedna věc. Průvodkyně říkala, že rozštěpení mezi německým a českým živlem nastalo v době, kterému my říkáme národní obrození a kdy se zdůraznil význam českého jazyka. Nikdy předtím to prý nebylo a do té doby žily vedle sebe dva národy mírně promíchány bez jakýchkoli rozporů. To se mi nelíbilo, zdálo se mi to nějaké násilně přitažené. Co jsem ale nevěděla, že v roce 1919 sudetští Němci nebyli spokojeni s tím, jaké měli zastoupení v české vládě a proti tomu se bouřili. Proto, když se tu objevil Henlein, tak mu skočili na jeho sliby. Druhou zajímavou věcí byla nezaměstnanosti mezi roky 1920 – 35, která nejvíce postihla sudetoněmeckou oblast, protože tam byly malé rodinné továrničky, které rychle zkrachovaly.“

Výhled do budoucna – „Kořeny Čechů, Němců, sudetských NJěmců sedí v zemi hlouběji než je tomu např. u Američanů.“

Paní Šatrová se domnívá, že až se nyní otevřou hranice Schengenskými dohodami zcela a bude na německé straně česká pracovní síla žádaná, tak se to zase srovná. Ani u nás ani v Bavorsku není obvyklé to, co v Americe, že se lidé kvůli práci odstěhují třeba o 300 km jinam a nevadí jim to, jsou na to zvyklí. „Tady kořeny lidí sedí v zemi hlouběji než u těch Američanů. Proč tomu tak je, těžko říct.“
Paní Šatrová nevěří, že se pohraničí více zabydlí. Není třeba meziprostor, protože k hranici je to 20 km a to se zvládne autem. Hodně se rozšířily cyklostezky, k nim se nejvíc používají cesty, které si stavěli pohraničníci kvůli ostraze hranic. Tyto cesty ale teď patří lesákům a Lesy si to opravují pro své potřeby. „Takže tam, kde kdybyste si chtěla postavit restauraci, tak se k ní nedostanete, protože je tam zákaz vjezdu veřejných vozidel, smí tam jenom lesáci.“ Nikdo tam nebydlí, nemá proč, není tam práce ani doprava. Např. do Staré Knížecí Hutě jezdí autobus jen 2 x za týden, aby se těch pár lidí dostalo k doktorovi. Jinak dopravní spojení je minimální. Cyklisté kteří jedou podél hranic (Cheb – Domažlice) zjišťují, že cesta je sice perfektně značená, ale nikde tam není hospoda. Ta je jen v Lesné, Tachově, Broumově, Železné a jinak na celém území není nic. Stavět tam nemá smysl, protože v zimě se tam nikdo nedostane a léto je krátké. Na pěší túry to není a všude platí, že kousek za vesnicí je zákaz vjezdu. Ve Zlatém potoku na Bavorské straně je velké lyžařské středisko, z německé strany dojdete ke startovnímu místo po 200 metrech, na české straně končí silnice v Ostrůvku. Musí se přejet hranice a dojet tam po německých silnicích.
Oproti české straně byla ta bavorská živě obsazena pořád. V Německu se žilo a žije pořád úplně až k hranici. Němci nezažili ten prázdný prostor. „Byla bych ráda, kdyby se propojila sudetská a německá část, ale to by se o to musel někdo starat.“ Nejsou zde pro to ale životní podmínky. Podél hranice bylo velké množství kasáren TSA a ty žere zub času. Nejprve je nechali ležet, pak je nabízeli obcím za malé peníze, ale nikdo je k ničemu nepotřebuje, protože tam není život.
„Je to vysídlený kraj, Zelení se sice k tomu hlásí, protože je tam díky padesátileté izolaci čistá příroda, raci a bobři. Báli se, že když se tam udělají přeshraniční cesty, tak tím životní prostředí bude trpět. Prosadili si to a udělal se z toho skanzen ze zeleného důvodu zatímco předtím to bylo z politického důvodu. Faktem je, že jsme tady díky Bohu to válečné i poválečné období prožili docela dobře.“

Co je v životě důležité? – „Rodina, práce a turistika“

Paní Šatrová měla od dětství sklon k turistice a pohybu. To jí přivedlo k práci s dětmi. Aby mohla provozovat turistickou organizaci, musela být pod hlavičkou socialistické organizace. Protože měla sama děti, dělala vedoucí dětem kolem svých dětí. Sama pouze se dvěma středoškoláky organizovala každý rok turistické puťáky. Za zásluhy byla jednou pozvaná na Hrad, kde byli oceňováni zasloužilí pracovníci za přítomnosti prezidenta Husáka. Jednou byla z podobných důvodů vyslaná do Svehlovska, když byly družby krajů mezi sebou, kde si mohla ověřit svou znalost ruštiny. Do zahraničí se dostala před rokem 89 do Rumunska, Bulharska, DDR a dvakrát do Jugoslávie, na což se museli žádat devizový příslib. Po revoluci využila svobodného cestování a podívala se do Itálie, Francie, Anglie, Španělska, později i do Řecka. „To už potom byly pěkné zážitky. Letos jsem byla na severním polárním kruhu, jezdím s řádnými cestovními kancelářemi. Dokud byli kluci svobodní, tak jsme jelzdili společně, teď, když jsou ženatí, tak jezdím sama.“
Pro paní Šatrovou je tedy nejdůležitější rodina, práce a turistika. Nyní je pracující důchodkyní. Stále dělá účetnictví, překládá z němčiny a do němčiny. Když byly družby mezi okresy, jezdila se starostou Tachova do Tessonroutu a překládala souběžně do češtiny a do němčiny. Zdejší dospělí lidé německy neumějí. Paní Šatrová také dosud učí v kurzu němčiny. Okolnosti ji vedou k tomu být aktivní. Politických záležitostí se účastní jen coby překladatelka.

Diskuse

Vložit nový příspěvek