Pavel Kovalský - rozhovor s paní ? z Horního Prysku u České Kamenice

Tento rozhovor vznikl jako zápočtová seminární práce v rámci předmětu Kulturní ekologie na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS v Praze.

Pavel Kovalský

Rodiče mojí babičky koupili v roce 1950 chalupu v obci Horní Prysk, která leží nedaleko České Kamenice a Kamenického Šenova v Lužických horách. Babička se narodila v roce 1939, v době, kdy „přišla“ do pohraničí jí bylo 11 let. Trávila tam čas hlavně v létě, celé prázdniny, jezdila tam ale i se svojí matkou, švadlenou, když si tam někdy brala zakázky a šila na chalupě. Rozhovor to ale byl rozhodně hutnější, než s rekreantem, protože tam navázala spoustu známostí i mezi Němci, kteří tam zůstali. Chalupa je stále jejich a dodnes tam jezdí a s tamními se setkává – včetně německé menšiny.

Začali jsme tím, jak se k chalupě dostali, a naprosto automaticky jsme sklouzli do toho, jak si je lidé zařizovali...
„Chalupu jsme získali díky programu, který vyhlásila tehdejší vláda s fondem národní obnovy, protože bylo po válce, později přišla akce ‚Rodinná rekreace‘. Předtím ještě, to bylo po Němcích, bylo to rabování, tam přišli lidi, vybrali to lepší, a zmizeli. No a třeba národní správcové, ty tam dělali dost ošklivou politiku. Třeba konkrétně pamatuju, že tam přišel učitel, se dvěma kuframa, a odcházel po půl roce, nebo po jak dlouhý době, a stěhovali ho dva stěhováci. (0:30) Já jsem se dozvěděla teprva teďko po tolika letech, že už v roce 46-7 tam jezdili tyhlety rabovači a některý z nich si vybrali na rekreaci chalupu ještě než to vyhlásila vláda. A my jsme poznali, kdo to byl, protože měli ty chalupy přepychově zařízený. Takže když byla tahle akce, ta Rodinná rekreace, tak byly vytipovaný obce, kde je možnost si koupit chalupu. My jsme objeli dost vesnic, protože než si vybereš chalupu, my už jsme měli jednu vybranou, už nám jí málem přiklepli, ale najednou tam někdo vyboural kamna, někdo vylomil okna a krásný kachlový kamna vyboural. A bylo to pryč. (2:00) Tak jsme jezdili až jsme dojeli do Prysku, tam kvetly bledule, bylo to nádherný... Byla tam poslední jedna jediná chalupa, nebyl výběr, ostatní už bylo prodaný na rozbourání, protože tydlety zlatokopové, ty to nakoupili a prodávali potom ty trámy a tohle všechno jako stavební věci. Takže tahle jediná chalupa tam jediná chudinka stála, neměla jediný rozbitý okno, měla ale rozbouranou pec, která vytápěla celej barák. Zřejmě tam bydleli strašně chudý lidi, tam bydleli čtyři partaje, v každym pokoji byli jiný jména. (3:43) Naše matka když to viděla, říkala ‚Mně se tady strašně líbí‘, takže se všechno ouředně zpečetilo, tam ještě byly nějaký nábytky, ale my jsme byli tak blbý, že jsme všechno platili Národnímu výboru, co jsme kde našli v bouračkách, protože se dalo chodit po chalupách a já jsem i chodila s mejma známejma po těch bouračkách, a taky se stalo, že jsem tam našla krásnou věc, ale než jsme si pro ní přišli, tak nám jí někdo čajznul. To chtělo tu drzost, kterou my jsme neměli, hned to sebrat a jít domu, a teprve pak to nahlásit na Národní výbor.“ (4:46)
O pozdějších obstrukcích s vlastnictvím chalupy:
„Jenomže si představ to rozčarování, že chalupa byla určena k rekreaci, v týhle akci, všechno bylo v pořádku, ale najednou dostali moji rodiče dopis, že mají byt v Praze, a teď mají chalupu, která je k obývání určená, ne k rekreaci, takže jí musej buď opustit, nebo nám tam dají nájemníka. Takže můj otec to vzal jako že tam jsou nízký stropy, že se to nedá vytopit normálníma kamnama, protože tam ta jediná chalupa má jedinej komín, na straně východní, takže ty západní místnosti, tam jste se neohřáli. Bylo by potřeba do toho investovat peníze, ale to moji rodiče nechtěli, dokud se to nerozhodne, že jim to zůstane. Pak teda já nevim, kdo to usoudil, jestli měli i ostatní rekreanti tyhle zkušenosti, ale když se rozhodlo, že to může bejt na rekreaci, protože to má nízký stropy, je to nevytápěný, že tam není voda, my jsme chodili do studánky, že tam není kanalizace žádná, že jsou suchý záchody, tohle všechno žádnej komfort, takže teda jo. Od roku 50 tam teda jezdíme.“
(1:00) „Tahleta vesnice měla tu smůlu, že patřila pod Kamenici a pod Děčín, pak to patřilo pod Šenov, předtím to patřilo do Novýho Boru, takže tam se to hejbalo pořád. A najednou nám přišlo, že je třeba tu chalupu přehodnotit, abysme dokázali, že je jenom k rekreačním účelům, tak přišla taková parta, ale děda, to je hostitel, tak se na to koukli a řekli, ‚no opravdu, to má menší světelnou vejšku‘, takže nám to potvrdili a od tý doby tam je svatej pokoj.“
Jak vypadal Prysk před odsunem:
Ale předtím tam teda bydleli lidi...
(2:00) „No ale Němci tam předtím bydleli stabilně, do roku 46, ve všech chalupách, to byla velikánská vesnice, tam dokonce se říká, že tam byl i bordel, nahoře, bylo tam dokonce 12 hospod! Ale to ještě byli dvě vesnice, Horní Prysk a Dolní Prysk. Horní měl školu a kostel a byli tam vzdělanější lidi, to se dočteš i v kronice. A Dolní, tam prostě ne, tam byla sklárna. Tady byli většinou skláři, malovači, brusiči, ale sklárna byla jenom dole. V některých barácích se brousilo sklo, že měli ve sklepě náhon a brousili sklo. Někde se třeba dělali umělý kytky. A Franta měl na půdě žíně, to vůbec nevíme, k čemu bylo.“
A vy jste věděli, co bylo u vás v chalupě?
(4:00) „Zůstali nějací původní obyvatelé, třeba naproti nám bydlel Franz, Němec, kterej měl asi 7 dětí, ten nebyl odsunutej, ale jeho příbuzenstvo jo. On taky sloužil ve Wehrmachtu, protože to bylo Německo a oni museli. A nebyl jedinej. On měl ale českou ženu, to fungovalo tak, že když přišli Němci, tak on zachránil jí, nechal si svojí ženu, tu mu Němci nevyhodili, a když se to otočilo, tak ona zase zachránila jeho. Ty Němci tam ale přišli před 400 lety, vytlačili vlastně Lužické Srby. Byli teda velice zdrženliví a báli se.“
Vypráví o svojí staré kamarádce Hildě a její matce, neodsunutých Němkách, a jak s nimi bylo nakládáno, dále o další neodsunutých Němcích:
(5.30) „Před třema lety udělal starosta Prysku setkání s bejvalejma občanama Prysku, který byli odsunutý. A já jsem se tam potakal s kamarádkou Hildou, a ona, to jsem netušila, žije v Kamenici. A ona vyprávěla, jak se s maminkou měly, že to bylo strašný. Že s nima šoupali sem a tam, že jim nadávali, že nemohly sehnat ubytování, protože když je u sebe někdo ubytoval, tak byli ty lidi všem na vošklivci. A když jsme šli z toho setkání, tak jdeme kolem pomníku obětem druhý i první světový války. A ta baba říká ‚Jé hele, tady je můj dědeček, a já říkám, ‚Nejsi ty Hilda?‘ a byla to ona, to bylo bezvadný, že jsme se po čtyřiceti letech zase viděly. Ony nebyly odsunutý vůbec, pendlovaly tam po tom česko-kamenicku, aby se nějak uchytili. A teprva v tomhle režimu se z toho ty ženský vysrabily, protože se nebály žádný práce.“
(8:30) „To ještě pamatujeme, když na faře bydlela kostelnice, a ta teda mluvila spisovnou němčinou, a s tou si moje máma vždycky pošprindila. No prostě já jsem to tam viděla idilycký, protože mě tam bylo dobře. Já jsem tam měla mezi Němcema kamarády, mezi Pražákama kamarády, takže to bylo dobrý. Ale jak šla ta doba, tak se tam objevovaly věci, který nebyly tak dobrý. Třeba co s tím kostelem, nám se vykládalo, že byl odsvěcenej, ale odsvěcení kostela neexistovalo, oni z toho tenkrát chtěli udělat tržnici, představ si to! Komu by tam co prodávali, když tam skoro nikdo nebyl!“
A jak jste se cítili v domě, o kterým jste věděli, že z něho byli třeba i násilím vyhnaný lidi? Jestli jste měli strach, že se tam někdo vrátí a bude to chtít, jestli po revoluci třeba...
(10:50) „Můj otec umřel v roce 85 a matka v roce 79, a tohleto se vůbec doma neprojednávalo. My jsme to koupili docela draho, na to jak to bylo zdevastovaný. To se platilo z tzv. vázanýho vkladu, z peněz, který byly uložený do banky jako zbytek z protektorátních nebo českých a ruských peněz, kterej potom při měnové reformě v 53. propadl, ale oni z toho umožňovali třeba vybrat něco na vzdělávání dětí, nebo na rodinnou rekreaci. Někomu nahoře došlo, že je škoda v tom pohraničí nechávat ty chalupy bourat. Tam to bylo tak, že přijel ten tank s tím velkým rypadlem, vyhrabali díru a chalupu zastrčili a zasypali, aby se jim tam neschovávali warevolfové, tedy záškodníci, kteří přecházeli zpátky pohraničí a stříleli po lidech, snažili se vybírat schovaný poklady. A my když jsme tam přišli v tom 50. roce, tak už chybělo 48 chalup, jenom v Horním Prysku. Tam bývávala jedna chalupa na druhý.“
(13:50) „A tam se taky stávaly příběhy. Pamatuju babu Ludwig, jsme jí říkali, ona vypadala jak strašidlo, to byla stará Němka. Ona neměla skoro žádnej důchod, tak u nás se vždycky nějak najedla, nechávala nám za to třeba hrníčky, ona neměla na jídlo. A když ona chudinka umřela, tak ten její malinkej baráček zbourali, a našli tam v mezistěnách damašky, vlněný anglický látky, všechno možný. Ona prostě žila v obrovským bohatství a nevěděla to. To totiž nebyl její barák, ona byla z nejbohatší pryskovský rodiny, a z toho svýho baráčku, kam jí přestěhovali, se dívala přímo na ten obrovskej nádhernej dům, ve kterym vyrostla. Ty neodsunutý se měli hůř, než ty odsunutý. Bydlela v baráčku na spadnutí a že nemá ani na to jídlo, to bylo všem šuma fuk. Chodila do lesa pro větve na topení, pro vodu do studánky. A bylo jí přes 80. Místní Němci, který byli k něčemu, tak si pomáhali. Ale v Prysku jich po odsunu zbylo asi tak 5 rodin.“
(18:30) „A my jsme tam měli takový vztahy. Naše rodiče měli jediný auto, nikdo jinej auto neměl. A naproti jak bydleli ty nedosunutý Němci, tak oni nám donesli něco ze zabíjačky, prdelačku a řízeček, ale zase když se jim vdávala Juta, nejstaší dcera, tak můj otec všechny dělal řidiče a vozil autem. Velice dobrý vztahy, nemůžu si postěžovat. Franz byl ohromnej a měl nás rád. Oni za nim chodili lidi a ptali se ho ‚Hele ty jseš místní, řekni nám jak to bylo v tý naší chalupě‘, a on ‚Já nic nevědět‘, on špatně mluvil, a my jsme začali tehdy opravovat a najednou Franz ve dveřích ‚Was machts du?‘ a já na něj, ‚Pojď dál a řekni, tady prej byla studna‘, a on ‚Tady nikdy nebyl studna‘, ‚A co bylo tady?‘ ‚Tady byl kráva, nikdy nešel ven, když byl starý, tak ho podřízli a vynesli‘, oni měli krávu až v baráku. Vodu brali z potoku užitkovou a do studánky chodili pro pitnou.“
Ještě k tomu, jak se pohraničí dosidlovalo:
(22:40) „Starousedlíci, ti, kteří tam přišli po válce, dostávali chalupy zadarmo. Dokonce k tomu dostali nějakou sumu peněz, ale museli tam nějakou dobu vydržet. “
Ale vy jste k tomu místu teda měli vztah (když jste nedostali nic zadarmo)...
(24:50) „Tam přišlo hodně mladých lidí, kteří odešli z vnitrozemí, kde bydleli u rodičů. Dostali baráček, nějakou korunu, dostali práci. Takovýhle lidi tam přišli, protože měli velký rodiny, a ty by je neuživily. Vztah tehdy záležel v tom: mám, kde bydlet, mám, co jíst, mám práci, ten vztah byl redukován na tohle. Takže potom tam vydrželi, nebyl problém, zvykli si. Tehdy tam přírodu nehledali, šli tam za prací. Spousta lidí tam přišla proto, že tam našli svoji existenci.“
(29:00) „Dost lidí se před válkou odstěhovalo do vnitrozemí, a měli pak chuť se tam vrátit, jako z nostalgie, hledali svoje domy a našli je. Ale někteří mladší tam li proto, že tam ty fabriky už byly, bylo potřeba pracovní sílu, tam byly chemičky, textilky, v Kamenici bylo asi 20 fabrik, i pivovar tam byl, najednou Němci odešli a neměl to kdo dělat. Oni taky všichni neodešli, některý odešli už 45, ale někteří si tam nechali až do 46, než to nahradili českým elementem.“
(32:15) „Když se vdávala Juta a brala si Tea, ona nebyla žádná kráska, on taky nebyl žádnej krasavec, prostě zamilovali se, vzali se. Potom ta Margot si vzala zase Němce, on se jmenoval Roland. Oni spolu prostě drželi. Aspoň poloviční manželství, česko-německý, nebo německo-český. My jsme měli známýho, ten se jmenoval Gerhard, Gerdi, ale příjmení měl Matička, a já se ho ptám ‚Jak jsi k tomu přišel?‘ a on ‚Otec byl Čech a matka Němka!‘ Ale my jak teď chodíme mezi ty důchodce, tam je to úplně jedno, kdo je Čech, kdo je Němec, Slovák.“
A do pohraničí se taky stěhovali Cikáni?
(35:30) „Masivně. Češi skoro vůbec neměli Cikány, ale přišli sem, protože jim tady nabídli práci. Oni jim i přivezli cihly, naložili je do vlaku z bouraček, z těch cikánskejch vesnic na Slovensku, posílali si i trámy a za dopravu neplatili nic. Oni si to museli vybourat, naložit, napsat lístek kam a tady si to už ty jeho džamahílie vyzvedli.“
(37:00) „V Prysku ještě když jsme tam přišli, stála velká sokolovna. Obrovská hospoda se sokolovnou, která měla divadelní sál, já pamatuju, jak tam stály bedny plný kulis a kostýmů, a kruhy a koně, sportovní náčiní. Ale kdy ta sokolovna spadla to nevím, to samý ve škole, tam byly kožený žíněnky, kam to přišlo, kdo vykrad...“
(39:30) „Tu problematiku, jak to chodilo v pohraničí, nelze to generalizovat. Bylo to v každý obci, v každým okresu jinak, záleží jaký hovada tam přišli. Jak někde na ně byli možná i slušný, protože byli oblasti, kde Němců zůstalo daleko víc.“
A nakonec o postoji a dalších lidí z Prysku k Němcům, kteří se po revoluci přijeli podívat na svoje chalupy:
Mě by zajímalo, co vám říkali ty lidi, co se tam přišli na tu vaší chalupu podívat, že v ní dřív bydleli.
(41:30) „Jmenovali se Friedrichovi a byli z Dortmundu. Pán přišel a říkal, že se v týhle chalupě narodil. Já jsem mu říkala, že to není možný, protože tam v tý chalupě bydleli Fiedlerovi. On řikal, ‚Já jsem vyběhl a támhle naproti byla škola‘. Pak se ale ukázalo, že jsou to lidi, co bydleli v jednom tom zbouraným baráku. Oni ti stařečkové, co se na to přišli podívat, už si toho tolik nepamatovali. A i teďka občas vidíš auto, že pomalu jede, sedí tam 2 šedivý a ukazujou si takhle a takhle... Občas i vystoupí, ale problém je, že nemluví česky, a kdo umí německy, není zase po ruce. Pořád jsou tam nějaký takový rozdíly mezi náma všema. Když přišli Němci, co má chalupu Miloš, tak oni zrovna nebyli doma, a ti Němci říkali, že by se moc rádi podívali. Tak my jsme to pak Milošovi říkali, a on ‚V žádným případě, nechci, nechci je vidět, já je dovnitř nepustím.‘ A našim známým jednou přijeli Němci, dva manželský páry, a ti nám zase řekli, škoda, že jsme tu nebyli, my bysme je do toho baráku klidně vzali. To je odpověď na tvojí otázku, jestli jsme měli strach. Tady máš důkaz, že někteří strach měli – a mají – ale tohle může být taky tím, že to byla stbácká rodina.“

Když to shrnu, zdá se mi, že něco přeci jen generalizovat lze: zejména počáteční rabování, pozdější ustrkování neodsunutých Němců, a nakonec strach z těch, kteří by se mohli vrátit a chtít nemovitosti zpět. Souhlasím ale s tím, že to záleží případ od případu a člověk od člověka.

Diskuse

Vložit nový příspěvek