Lucie Landová - Rozhovor s panem R., * 1926, Pertoltice, 14.5.2010

Tento rozhovor vznikl jako zápočtová seminární práce v rámci předmětu Kulturní ekologie na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS v Praze.

Rozhovor s panem R., * 1926, Pertoltice, 14.5.2010

Jak jste se vlastně v tom 45. roce do Mimoňe dostal a odkud pocházíte?

- My jsem se dozvěděli, že Němci budou odsunuti a současně bylo třeba, až se budou odsouvat, aby byla zajištěna sklizeň obilí a vůbec všech zemědělských plodin. Tak nejdřív se stěhovali sedláci a potom teprve postupně to nabíhalo. Někteří ti Němci to brali rozumně, ale někteří to byli opravdu fašisti a museli je tady honit. Tady v tom baráku třeba bydlel esesák. Já jsem tenhle barák koupil v roce 50 od státu, do té doby byli Němci odsunuti do Německa a zůslala tady českoněmecká manželství. Naproti bydleli Antošovi, on byl Čech a ona Němka, jejich syn bydlel právě v tomhle baráku a byl to zakladatel místních SS. Oni tady byli dva, ale tenhle to tady vedl. Starý pan Antoš pocházel z Bělé pod Bezdězem a ta paní byla Němka a tady si postavili vilu. Moje maminka shodou okolností pocházela 4 km od Bělé a chodili spolu do tanečních. Toho esesáka pak zatkli, když se doma objevil, a drželi ho někde ve sklepě, já ale konkrétně nevím kde. Můj tatínek tu tehdy hned po příchodu začal dělat předsedu. A jednou u nás někdo v deset hodin večer ťuká na okno a on to byl pan Antoš, tatínek toho esesáka. A brečel a prosil maminku: Vlasto, vždyť jsme spolu chodili do školy, chodili jsme spolu do tanečních, a teďka vy jste mě takhle připravili o syna! Tak se dohodli a otec ho šel pustit a on odešel do Německa. No a já jsem pak koupil tenhle barák, v padesátým roce to bylo. Staří Antošovi tady tedy zůstali.
- Můj otec byl ze třech synů a měli ve vnitrozemí hospodářství, u Městce Královýho. My jsem byly 4 děti, hospodářství bylo malý. Já jsem chtěl bejt lesníkem, tak maminka dohodla s nevlastním bratrem, kterej neměl děti, že můžu bejt u něj v Písku a budu dělat lesnickou školu. Pak ale strejc napsal mamince, že si vzal za vlastního takovýho kluka, jako jsem já, takže už by mě tam nemohl vydržovat.

A vy jste tedy přišel až v tom 50. roce?

- Ne, to jsem tady ten barák koupil, do tý doby jsem žil s rodiči, kteří tu zabrali hospodářství v 45. Oni předtím měli malé hospodářství ve vnitrozemí a chtěli hospodařit. Víte, ve vnitrozemí byl hroznej hlad po půdě a tady byla možnost získat jí poměrně levně. Otec, když jsme se sem přestěhovali, tak se stal předsedou národního revolučního výboru.

A jak probíhal odsun Němců, jak na to vzpomínáte?

- Takže Antošovi tady zůstali, protože on byl Čech a ona Němka a smíšená manželství mohla zůstat. Ještě tu s nimi zůstali další 3 smíšené rodiny. Dvě ze smíšených rodin optovali za to, aby Sudety připadly Německu, tak otec byl na ministerstvu vnitra, že tyhle rodiny optovaly pro Německo, takže ty taky odsunuli a zůstaly tu jen německo-česká manželství, co optovali pro Čechy. Pro Němce přijel vlak, mohli si vzít s sebou 30 kg nebo tak nějak, museli se shromáždit, pak nastoupili do vlaku a vojáci je vezli do Německa. Někteří to brali v klidu, dokonce mezi nima byli takoví, kteří říkali, že si to zasluhujou. Že si to zasluhujou, že byli odsunutí. Ale zase někteří by nejradši vraždili, protože tady nechali takovej majetek. Abych řekl pravdu, mě jich bylo líto, poněvadž když jsem si tam představil sebe, děti za ruku a každej jen 30 kilo, přijely auta a odvezli je do Mimoně na vlak a byli pryč.

Na mnoha místech se odsun německého obyvatelstva neobešel bez dramatických okolností. Známé jsou například masakry v Ústí nad Labem nebo transport brněnských Němců, z nichž mnoho bylo po cestě zastřeleno a pohřbeno v masovém hrobě. Odsun v Pertolticích podle pana R. probíhal v relativním klidu, ovšem spíše díky přítomnosti velkého množství vojáků, kteří odsun zajišťovali.
Vzhledem k tomu, že Benešovy dekrety byly založeny na kolektivní vině, neposuzovala se často individuální historie jedenotlivých Němců. Drtivá většina Německého obyvatelstva byla vyhnána jen proto, že byli Němci. Dle vyprávění pana R. byli Němci v Pertolticích odsouváni na základě optování pro Německo, to však nemusí nutně svědčit o jejich nacistickém smýšlení, jelikož to pro ně mohlo být čistě ekonomicky výhodné. Je však zajímavé, že si snad někteří Němci skutečně kolektivní vinu připouštěli.

- No ale ještě jsem chtěl dopovědět, že ten esesák, co utekl do Německa, co ho tatínek pustil, se oženil a měl tři děti. A po letech přišla jeho maminka, stará Antošová, jestli by se ty děti mohly podívat do tohodle baráku. Já jsem řekl, ať klidně přijdou. Ale víte, on ten barák byl zpustošenej, nebyl nahozenej a okna byly špatný, oni ho totiž nedostavěli. Já ho zrovna začal nedávno opravovat. Paní Antošová teda přišla za maminkou – ony si tykaly a rozuměly si, protože maminka tady byla dřív třikrát na prázdniny na výměně, na handlu (pozn. dříve běžná instituce výměny dětí na prázdniny, kdy české děti z vnitrozemí jezdily do pohraničí, aby se zde naučily německy, a německé děti se naopak jezdily do vnitrozemí učit česky) – maminka si říkala, co tady můžou vidět, ale už to bylo všechno opravený, fasáda byla, nechal jsem udělat okna. Tak sem přišli staří s dvouma dětma. Já ale když jsem tady ten barák opravoval, tak spadla jedna podezdívka a tam jsem našel krabičku od čaje s odznakama a vyznamenáníma, esesáckýma samozřejmě. A když oni odcházeli, tak se ptali, jestli se sem zase můžou přijet podívat. Pořád říkali schön, schön, jak je to pěkný a jak se jim to líbí. Já jsem se tady nadřel jako blbej! Naštěstí jsem měl tu krabičku s těma vyznamenáníma a schválně jsem jí dal tady na trám, nevyhodil jsem to, jen jsem to očistil. A když tedy odcházeli s tím, jestli se sem můžou ještě podívat, tak jsem si na to vzpomněl a řekl jsem jim, že tady tatínek něco zapomněl – a ukázal jsem jim tu krabičku. Kluk zrudnul a už sem nikdy nepřišli. Ti staří Antošovi, ti tady zemřeli, ten esesák už snad taky zemřel, akorát ty děti žijou někde v Německu, ale nic o nich nevím.

Pan R. sice níže deklaruje, že se nebál, že by ho bývalý německý majitel mohl o dům připravit, ovšem tato historka svědčí spíše o tom, že se alespoň nějakým způsobem chtěl před touto věcí ochránit a pokusil se pojistit tím, že má důkaz o nacistické minulosti majitele. Určité nejistoty tam tedy dle mého názoru panovat musely.

A bál jste se, že se vrátí a budou chtít ten dům zpátky?

- Já jsem se nikdy nebál, ničeho. Poněvadž, byl jsem taky hloupej kluk, když bylo povstání v Praze, tak jsem se taky zapojil, mě bylo tehdá 19 let. Nakonec mě to ale mrzelo, protože se toho zúčastnili hlavně četaři, takový ty nicky, i když byli vyzýváni důstojníci. Ti si pak akorát natáhli ty svý kalhoty s červenejma lampasama až když přijeli Rusáci, a najednou jich byla celá Praha. To mě mrzelo. Zbytečně umíralo spousta lidu, poněvadž tam nikdo nevelel, za barikádama byli obyčejný lidi a nižší šarže. My křičeli na ženský : nepřecházejte, nepřecházejte, střílej tam Němci! Oni stříleli přepychově! No ale ženská vystrčila za barákem hlavu a už jí dostala, no. My dostali pušky z odzbrojenýho německýho vlaku.

A docházelo tady při vysídlování k nějakým nepokojům?

- Ne, Němci se nebouřili. To neměli naději, tady bylo vojáků! A některý říkali, že si to zasluhujou. To byli férový lidi. Pak tady byli i ty ozbrojený složky, co byli u SS, ti do toho byli hrozně zažraní. Ti sice šli, ale dělali provokace. Ale aby tady někoho ohrožovali, to ne. Mě osobně jich bylo líto.

A jak dlouho tady ten odsun probíhal?

- Tak to začlo v 45., a to tady ještě vůbec nebyli Češi. Němci tady v tý době začali zrovna sklízet, ale pak přišlo to rozhodnutí a výzva vlády, aby se tady osídlovalo. Tak se sem lidi začali hrnout. Někdy v tom 46. to skončilo.

Osidlování oficiálně skončilo v listopadu 1946, dále ale samozřejmě probíhala přirozená migrace oběma směry (do r.51, kdy byla uzavřena hranice). Později vláda ještě iniciovala další dosídlovací akce, v 50.letech se zaměřením na zemědělské oblasti, v 60.pak na průmyslové.

A jak jste se tedy po válce dostali sem, jak jste vlastně přišli na tohle místo?

- Já jsem vždycky chtěl bejt lesníkem nebo zemědělcem, poněvadž na Poděbradsku to byli všechno zemědělci a maminka byla ze statku, otec měl to hospodářství malý, tak jsem chtěl bejt taky sedlákem, tak jsem šel a taky si zabral tady hospodářství, ačkoliv jsem byl vyučenej pekařem.

V jakém roce sem tedy přišli vaši rodiče?

- No hned v 45., když o tom informovala vláda. Otec prodal svou část hospodářství svýmu bratrovi a šli jsme sem. Já jsem jim na tom hospodářství pomáhal až do 48., když jsem musel do vojenský služby. Pak žena přišla do jinýho stavu a já jsem koupil v 50. roce tady ten barák. Pak nám komunisti zase všechno vzali.

Zde se ukazuje těžký osud nových přistěhovalců – sotva nabyli majetek, v podstatě ještě než se stačili sžít s novým prostředím, které bylo často ne příliš příznivé (ačkoliv zrovna oblast Mimoňska leží v nížině a zemědělská půda je úrodnější než ve většině jiných sudetských oblastech), hned je o něj komunisté opět připravili...

A jak jste se tady s tím sžíval, jak to vypadalo, když sem přicházeli další lidi?

- Tak převážně to byli deputátníci ze statku, kteří si tady zabírali hospodářství.

To odpovídá literatuře, která uvádí, že do pohraničí přicházeli zejména lidé ze slabších sociálních vrstev s nižším kulturním a ekonomickým potenciálem. Také pan R. dále deklaruje, že pochází z rodiny, kde byla nouze o majetek a půdu.

A jak to zabírání probíhalo?

- Tady byl vždycky ve vesnici nějakej poručík, kterej to osídloval a předával to těm lidem, než sem přišel otec a pak tahle činnost přešla na národní výbor. Člověk přišel s tím, že chce hospodařit, za tím, kdo to měl na starosti. Nejdřív to byl nějakej poručík Beneš a pak to dosídloval můj tatínek. Tak tatínek přišel za tím poručíkem, že si vybral krásnej statek, ale ten poručík mu řekl, že se proslýchá, že syn majitele je antifašista, a že se vrátí a dostane to zpátky. A doporučil mu, aby si vzal jiný statek. Tak jsme si vzali jinej statek, kterej byl ale v hrozným stavu. Já říkal tati, cos to zabral, ale táta řekl, že to postavíme všechno nový. Dostali jsme přidělený pole, měli jsme traktor a pár koní a ráno už v pět hodin jsme vyráželi na pole.

Zde se ukazuje, že lidi už od počátku počítali s tím, že vyhnání Němců neprobíhá úplně eticky v pořádku, a kalkulovali s možností, že by se v budoucnu mohli o svůj majetek přihlásit.

A když sem ti Češi přicházeli a vybírali si ty domy, tak se stávalo, že tam ještě ti Němci byli?

- Ne, to bylo všechno prázdný. Oni už to ale měli lidi vyhlídnutý a čekali, až oni odejdou s těma rancema, tak pak se tam hned nastěhovali. Ale taky tady byly věci, že Němce odsunuli, ale dům nebyl obsazenej, tak se tady hromadil plnej sál nábytku, a furt že se to bude rozprodávat. Ale ještě v 48. tu byl po Němcích plnej sál nábytku. A když pak byli komunisti u moci, tak se zjistilo, že na sále nic není. Všechno rozkradli.

(Osobní rodinná vsuvka: můj dědeček si jel v 45.roce do pohraničí zabrat zahradnictví, jelikož byl zahradníkem – a ve skleníku našel oběšenou celou rodinu, rodiče a tři děti. Natolik to jím otřáslo, že si to samozřejmě rozmyslel. Ale na tomto příkladu se ukazuje, jak těžce mohli Němci danou situaci zvládat, stejně tak, jako že ne všude již byly domy zbaveny svých původních obyvatel...)

A jak vlastně Vaši rodiče přišli na to, že by chtěli do Pertoltic?

- To bylo stanovený z vnitrozemí, který vesnice budou osídlovat jakou oblast. Pardubicku připadly Pertoltice a další okolní vesnice.

Dosídlování koordinoval Osídlovací úřad, zřízený v červenci 1945.

A v té době se za to něco platilo?

- Platilo se to na splátky. Bylo stanoveno, kolik to stojí a platilo se to na splátky na nějakých 20 nebo 15 roků. Nebo se to mohlo i zaplatit hotově. Já když jsem se učil v Praze, tak jsem měl dost peněz, měl jsem asi 70 000 na knížce a mohlo se to platit tady tím vázaným vkladem. Ta cena byla stanovená, který hospodářství kolik stojí, ale bylo to hodně výhodný. Jinak by sem lidi nešli. A bylo to výhodný zvlášť pro ty lidi, který byli ve vnitrozemí deputátníci. Ale to byla největší tragédie, že to takhle bylo, poněvadž to byli lidi zvyklí že jim ráno pantáta řekl : a teď budete támhle a budete dělat to a to a oni šli a udělali co jim řekl. Tady byl taky takovej případ, že lidi zabrali statek a ještě tam zůstaly nějaký Němky, který tam chodili do práce – tady taky ještě byly nějaký 3 Němky – a byly odsunuty později, až na ně přišla řada. Tak ty ženský přiběhly k tatínkovi a volaly: pane přednosta, on už nechce, abysme dojily! Ty Němky samy přišly! Měl tam asi 8 krav v hospodářství. A proč nechce? No že už prej má ve sklepě mlíka dost, že to nechce! Byl to inženýr elektrikář, chytrej člověk, a ona byla zemědělská inženýrka a zabrali si tu hospodářství. No byli pro srandu lidem, poněvadž třeba jeli na pole, měli pár koní a takový ty krásný tropický helmy a krátký kalhoty. No ale pak odešli a zabral to po nich někdo jiný.

A znali Vaši rodiče nebo Vy někoho, kdo taky přišel do Pertoltic, když jste pocházeli z jedný oblasti? Nebo přišli sami a teprve se seznamovali?

- Tak některý lidi se znali, poněvadž byli třeba z jedný vesnice. Akorát byla tragédie, že to dali kdekomu. Některý to vykradli a odjeli. Zabrali si to, nábytek naložili a odvezli a bylo.

Typický příklad, který se v literatuře uvádí často : za cenu, za kterou se domy prodávaly, se vyplatilo pouze si do vnitrozemí odvést vnitřní vybavení a nechat dům opuštěný chátrat. A vzhledem k tomu, že k místu přistěhovalci neměli žádný vztah, nebylo toto chování příliš řídké.

A pamatujete si, kolik tenkrát tatínek zaplatil za ten statek?

- Právě my jsme peníze neměli, tak tady otec sháněl to nejlevnější. To byl statek podošky, stodola podošky... A já nevim, asi 260 000 to stálo.

Tak to nebylo zase tak levné, ne?

- Jo, to bylo výhodný! Část zaplatil mejma penězma, co jsem měl, část jsme spláceli. Potom byly stanovený ceny za hektar pozemku, za dobytek, ale to už si nepamatuju. My jsme to ještě neměli doplacený, když nám to komunisti vzali. Když nám to pak vrátili, tak jsem ještě doplácel 26 000. Vlastně jsem to musel doplatit, abych mohl žádat o restituci. Tak teď mi ty pole vrátili, i nějakej dobytek, koně, který jsem měl po rodičích jako dědictví. Ale já jsem to nechtěl zpátky, to bysme se udřeli. Ale bejvalo by se tady žilo dobře, kdyby nepřišli komunisti. Ti deputátníci, kteří neuměli hospodařit, o to přišli. Když si vzpomenu, jak byla u otce každej den nějaká stížnost... třeba někde bylo přezrálý obilí a nikdo to nesklízel, ale zato si vzal po Němcích boty a rajtky a v hospodě ukazoval, že má peníze.

Původně jsem myslela, že se nemovitosti prodávaly za mnohem nižší ceny, informace pana R. mne překvapila. Pan R. ale tvrdí, že cena přesto byla velmi výhodná.

A víte přibližně, kolik procent obyvatel asi bylo vysídleno?

- No tady zůstaly akorát ty českoněmecký manželství, jinak byli všechno Někci, sedláci, kteří optovali pro to, aby to všechno připadlo Němcům. Z Čechů tu byli akorát ty smíšený manželství. Nejdřív se tedy začly obsazovat hospodářství, aby se zajistila sklizeň, a potom se přicházely zabírat i takovýhle baráky. Lidi je dostali do vlastnictví, ale spousta pak zase odešla, ostatní jsou tady.

A bylo tady dost práce?

- Tady bylo práce! Tady v továrnách, hned se tady zorganizovala komunistická strana a psala potvrzení, že tu dělníci musej zůstat, že by jinak ta Thonetka, kde se dělaly židle, že by se neudržela. A dělali to záměrně. Zatím otec jel na to ministerstvo vnitra a pak tu povolovali lidem zůstat na základě optování. Když optoval pro Čechy, tak tu mohl i jako Němec zůstat.

Mimoňsko je oblast vhodná pro zemědělství, zároveň zde byl koncentrovaný průmysl, stejně jako na mnoha jiných místech vnějšího pohraničí.

A jaké byly Vaše osobní zážitky, když jste sem poprvé přišel, jak to na Vás působilo?

- Mě to tedy potíže nedělalo.

Jak jste si zvykal tady na to nové prostředí, jak dlouho vám trvalo, než jste se tady cejtil jako doma?

- Rychle. Já jsem sem šel brzo, poněvadž jsme dostali pole, kterých jsme měli ve vnitrozemí málo. Otec měl příděl 15 ha, já jsem měl 11 a brácha měl ještě 11. Takže mi jsme měli pole za pár korun, a pak jsme ještě měli nucený hektary, který jsme museli obdělávat. Vemte si, že získáte během roku nebo půl druhýho roku takovejhle majetek a ve vnitrozemí máte jen 6 ha a tři krávy a čtyři děti.

U pana R. je znát pragmatický přístup člověka, který vyrůstal v drsné době. Již v 17 letech se ocitl v Německu, bombardovaném spojeneckými silami (toto vyprávění jsem z rozhovoru vynechala, jelikož se mi zdálo být mimo téma), jako 19-letý mladík pomáhal osvobozovat Prahu. Ačkoliv je v literatuře často deklarován pocit vykořenění a odcizení přistěhovalců, tento postoj pana R. mě nepřekvapuje, jelikož prvotní pro něj bylo zajištění vlastní obživy. Navíc se zdá, že se i společenská situace v Pertolticích vymykala většinovému modelu dosídlených obcí – viz níže.

A kde se dnes cítíte doma?

- Tady se cítím doma.

A byli tady v té vesnici lidi spokojení?

- Tady byli lidi spokojený a šli Češi hrozně dohromady. I ti Němci, co nebyli odsunutí, ta smíšená manželství, tak se zapojili. My jsme tady byli hrozně aktivní, hlavně my mladý lidi. Sokol tady začal, fotbal... divadlo se tady hrálo, manželka hrála. Jako v přírodě.

Ačkoliv se v literatuře často deklaruje emocionální dopad přetržení starých sociálních vazeb a vykořenění a nesoudržnost obyvatel v dosídlených obcích, podle pana R. byl kolektiv a společenské vztahy v obci mezi novými obyvateli dobrý, až na níže zmíněné problematické vztahy mezi zbylým německým obyvatelstvem. I kulturnímu životu se zde zdá se dařilo.

A cílit jste někdy vůči těm němcům ze smíšeného maželství tady nějaký negativní postoj?

- Ne, ale oni se tady ti Němci navzájem dost nenáviděli. Jeden druhýho obviňovali, kterýho syn byl u SS, kdo byl větší nacista.

A znáte nějaký případ, že by se sem někdo z těch odsunutých Němců nebo jejich příbuzných vrátil?

- Ne. Ale třeba o tom jenom nevim.

Nevíte, kolik tady bylo obyvatel?

- Tady bylo hodně lidí, i ty nezemědělský baráky byly všechny obsazený. Ale to víte, byli tady lidi... ani si nenechali vymést komíny. Národní výbor musel dělat kontroly. Já jsem byl tehdá taky v Národním výboru. Taky byli lidi, že jste přišli, a on na vás začal řvát, co bych to platil, o to ať se postará NV. Prostě vůbec nechtěli platit. Nebo daně! Poněvadž zabral dům a musel z toho platit daně. Každej myslel, že to bude všechno zadarmo.

Docházelo tady k nějakému ničení majetku?

- Ne, tady si toho každej vážil. Ve vnitrozemí nic neměli, tak tady byli rádi, že něco mají. Ale taky byli takoví lidi... Tady vedle ve vesnici, tam to bylo ještě lepší. To byla taková čistě zemědělská oblast. A dokonce si tam vymohli, že tam mohl zůstat německej kovář, aby byla zabezpečená oprava strojů. Jeho kluci tam dělaj kováře pořád.

Opět zajímavá poznámka – ačkoliv zřejmě v mnohých sudetských oblastech často docházelo k v podstatě rabování německých domů, v zemědělských oblastech byla pravděpodobně tato aktivita nižší – lidé si vybírali zemědělské usedlosti, jelikož skutečně chtěli hospodařit.
Rovněž to, že v sousední obci mohl zůstat německý kovář, koresponduje s tím, že ve svých původních domovech mohli zůstat vedle antifašistů rovněž specialisté.

Byla tady česká škola?

- V 45. jsme tu zřídili českou školu, předtím byla německá. Ale za komunistů zase musely děti jezdit do školy do Mimoně, tak jsem do školy akorát chodili cvičit, bylo tam nějaký nářadí, bradla, hrazda a kůň a koza. Ale potom to najednou spadlo pod Mimoň, už tady nebyl Národní výbor, už se tomu říkalo jenom taková pobočka. A oni nás v Mimoni neměli rádi, poněvadž oni neměli peníze a my jsme je měli. Tak jsme tu školu opravili, a ono se tam potom neučilo. Stejně to okres zrušil.

O tom, že společenské vztahy v Pertolticích byly dobré, svědčí i fakt, že si obec sama opravila školu, kostel i obchod.

A když sem přicházeli Češi, tak byly to spíš rodiny nebo mladé páry?

- Většinou už přišly celý rodiny. Otcovi bylo tehdá 44 roků. Ale bylo to špatný, že sem vzali každýho. Já neříkám dělníky a tyhle, ale na ty statky, to bylo blbý. Poněvadž ti byli zvyklý, že pantáta mu ráno řekl, co bude dělat, a on to udělal. A teďka se měl rozhodnout, co bude dělat sám. Otec s tím měl největší potíže, protože byly některý pozemky neobdělaný a on je prostě musel honit, aby to napravili. Dostal služební kolo, na kterým to musel všechno objíždět, jestli je na polích všechno sklizeno. Tak jim vyhrožoval, že jestli to neudělaj, tak že jim zas všechno sebere a daj to někomu jinýmu, poněvadž to ještě většinou neměli zaknihovaný. Takže oni se v tom 45. Museli hrozně nutit, aby bylo všechno sklizený.

To je právě problém příchodu sociálně slabšího obyvatelstva, které ve vnitrozemí nemělo vlastní půdu a neumělo se o hospodářství starat. Mohl se zde ale projevovat také odcizený vztah k půdě, která nebyla jejich, kde neměli kořeny a kterou získali za levný peníz.

A srovnalo se to časem?

- Konalo se vždycky zasedání, na kterým se jim říkalo, co mají dělat. A kdy to mají dělat. Tak otec jim takhle radil.

Diskuse

Vložit nový příspěvek