PETR MIKŠÍČEK - Krajina s odsunem

PETR MIKŠÍČEK

Krajina s odsunem

Otázkou, jak se podaří dosídlit pohraničí po vysídlení českých Němců, jak se změní jeho tvář, se po válce zabývaly nejen kompetentní státní instituce, ale také vědci a potažmo celá společnost. Každý čtvrtý Čech se v poválečných letech přestěhoval do pohraničí. Je zřejmé, že alespoň uvažovat o přesídlení do domů „po Němcích“ musel téměř každý. V červnu roku 1945 napsal známý český krajinný architekt Ladislav Žák článek do deníku Mladá fronta, ve kterém se zabýval novou podobou pohraničí. Jeho reakce na oficiální plány Osidlovacího úřadu se stala pro budoucnost tohoto regionu prorockou. Oproti idealistickým plánům úřadu o 80% zalidnění pohraničí, hladkém začlenění do struktury zbylé země, využití všech polností, průmyslových objektů upozornil Ladislav Žák již tehdy na možnost ponechat pohraničí poloprázdné a využít jej pro rekreační účely. Podle jeho plánu měl být v pohraničí redukován počet zemědělských podniků, průmyslu, dopravní infrastruktury i obytných budov a vše mělo být přizpůsobeno náhradní funkci. V plném rozsahu měly být zachovány pouze některé, velmi výhodné rekreační lokality, kde by vznikla centra oddechu. Ostatní horská území měla být opuštěna.

Sukces(e) zlatokopů a koster
Vize krajinného architekta se v podstatě naplnila a po roce 1945 tak vznikl na území Československa nový typ krajiny – sukcesní krajina zaniklých obcí a okolních polí, pastvin a cest. Vlastně úplně nový druh krajiny to nebyl. Během tisícileté lidské historie se vždy rozšiřovala jako důsledek krvavých válek, nenávisti a exodu obyvatelstva.

V bývalých Sudetech žilo v první třetině minulého století v průměru o 30% více obyvatel než dnes. Lokálně samozřejmě tato výše variuje mezi 0% (Žatecko) až 100%. (Doupovské hory). V důsledku odsunu Němců z Československa a získání nedostatečného počtu nových osídlenců zůstalo opuštěno na pět set obcí, tisíc částí obcí a patnáct set samot.

Stavby v těchto oblastech zůstaly prázdné a velmi brzy podlehly nepříznivým klimatickým podmínkám. Československý stát přišel nejen o domovní fond, ale také o vybavení domů. To se odváželo hromadně do obydlených obcí a také do vnitrozemí. Rozkrádalo se i cenné vybavení městských vil, zámků, hradů a továren. Stát většinu nově nabytého majetku nestihl zajistit a ohlídat. Později se dokonce jednotlivé domy z venkova a měst rozebíraly a vlakem posílaly např. na Slovensko, kde byly znovu sestaveny. Většinu bohatství, které sudetští Němci vlastnili a nemohli si ho odnést s sebou, tedy rozkradli takzvaní Zlatokopové ještě v roce 1945 a poctiví osídlenci se zpravidla nedostali do svých nových domovů dříve než tito vykrádači.

Vyrabované a opuštěné domy ale zůstaly stát a velmi rychle se z nich stávaly ruiny, hyzdicí pohraniční krajinu. Koncem 50. let se tak skoro na každé stráni nacházely „kostry“ domů – obezdívka, kamenná kuchyně a komín.

Na operačním stole Osidlovacího úřadu
Generálním plánem zemědělského osidlování pohraničí se zabývalo ministerstvo zemědělství a širšími kompetencemi vybavený Osidlovací úřad. Pohraničí bylo z pohledu zemědělství velmi důležitou oblastí: nacházela se zde třetina orné půdy českých zemí, více než tři čtvrtiny luk a pastvin, většina vinic, více než třetina lesů, většina všech rybníků a vodních ploch vůbec.

Osidlovací úřad stanovil, že pokud se v určitém pohraničním kraji usadí alespoň tři čtvrtiny počtu veškerého obyvatelstva v porovnání se stavem roku 1930, bylo by možno považovat pro onen kraj osídlení za skončené. Tohoto propočtu se leckde podařilo dosáhnout, ovšem pouze dočasně. Fluktuace byla natolik silná, že později muselo dojít k dalším dvěma vlnám osidlování. Generální plán se též snažil s ohledem na rozvoj zemědělství podchytit, aby uchazeč o národní správu v určité oblasti pocházel z podobných klimatických a vegetačních podmínek či podobné nadmořské výšky. To však nebylo možné dodržet.

Největší nápor takzvaných národních správců směřoval v Čechách do okresů od Žatce přes Most, Bílinu, Litoměřice až k České Lípě, kde bylo v létě 1945 obsazeno již 80–90% usedlostí. Tyto části pohraničí totiž byly velmi úrodné – dala se zde pěstovat cukrovka, obilí, chmel, ovoce a zelenina. Na Moravě směřoval hlavní proud do okresů Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče a Mikulov. Zde byl tak výrazný přetlak poptávky, že se národní správci museli spokojovat pouze s výměry hodně pod 10 hektarů. Na severní Moravě směřovali novoosídlenci hlavně do okresů Zábřeh, Moravská Třebová, Šternberk či Šumperk. Naopak nejmenší zájem vykazovaly okresy Kaplice, Český Krumlov, Tachov, Planá, Loket, Žlutice, Aš, Nejdek, Jeseník, Rýmařov a Moravský Beroun. Tyto komunikačně hodně vzdálené, horské a nejméně úrodné části ani nesloužily k individuálnímu osídlení, ale spíše k přeměně na souvislá pásma pastvinářských družstev, tedy zaniklých obcí bez jakékoliv kulturní identity. Z celkové rozlohy konfiskované půdy jeden a půl milionu hektarů bylo určeno na rozvoj pastvinářství v místech bývalé obilnářsko-bramborářské produkce 150 000 ha, dalších 60 000 ha pak k zalesnění v horských oblastech nad 750 metrů n.m. Do tohoto čísla se nepočítaly hektary smíšených lesů, které formou náletu vyrostly na opuštěných stráních. Zejména v působivém Pošumaví, Krušných horách, Českém lese a pohořích na severovýchodě Čech a na Moravě tak došlo k zalesnění strání a úbočí hor a zániku osad, vesnic a chalup, cest a drobných staveb.

Po lovcích a sběračích zemědělci
Po oddělení usedlostí vhodných k osídlení od těch nevhodných (z 356 689 celkových bylo k osídlení nevhodných 173 267, tedy skoro polovina) se ministerstvo zemědělství dopracovalo k celkovým počtům potřebných zemědělsky schopných rodin v pohraničí. Na obsazení hospodářství do 20 ha bylo potřeba získat sto až sto dvacet tisíc rodin. Na osídlení velkých celků a na práce v pastvinářských družstvech bylo dále třeba deset až dvacet tisíc rodin, což celkem znamenalo více než půl milionu zemědělského obyvatelstva. Do začátku léta 1946 se však přihlásilo celkem jen 130 000 kvalifikovaných zemědělců, což odstartovalo dosidlování pohraničí reemigranty. Přesto ale počet osídlenců i nadále nedosahoval potřebné výše. .

Po zhodnocení reálných možností přistoupil Osidlovací úřad na plán rušení všech tzv. trpasličích výměrů půdy. Stejně tak se snížil počet drobných živností obchodních a hostinských. Bylo jasné, že úřady nedokáží získat dostatečné množství lidí pro zemědělsky nepříliš výnosné oblasti a nebude možno udržet ekonomickou hodnotu území tak, jak ji zde zanechali sudetští Němci. Lidé se navíc těsně po válce báli přestěhovat do „nejněmečtějších“ oblastí Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko. Sem se například do září 1945 podařilo získat pouze pětadvacet zemědělců, neboť zde tou dobou zůstávala ještě většina sudetských Němců.

Zrušení nejmenších výměr zemědělské půdy, scelování do větších lánů, rušení živností a možností výdělku po roce 1948 silně zapůsobilo na pohraniční krajinu a tamní hospodářské tradice a utvořilo nové mantinely vývoje. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny ani se postarat o náročnou meliorační údržbu, a tak se během několika let postupně změnila i tvář krajiny. Pole v nižších polohách noví správci scelili a zatravnili, zatímco pozemky ve vyšších polohách byly zalesněny. Na podmáčené louky nebylo možno vyjet s technikou, takže se nechaly ležet ladem a začaly zarůstat náletovou zelení. Mezi další více či méně dominantní krajinotvorné prvky, které se počaly vytrácet, patřily úvozové cesty s podélnými stromořadími, větrolamy dávajícími stín, meze, mostky přes potoky, krajinné vyhlídky, lavičky na krásných místech a drobné sakrální památky jako křížky a Boží muka. Ta brzy skončila ve sběrných surovinách.

Bourání pohraničí
Jak jsme výše naznačili, během 40. a 50. let nebyly místní národní výbory schopny zajistit likvidaci „bouraček“. Na ruiny podél hlavních silnic od hraničních přechodů si tak dlouhodobě stěžovali nejen místní obyvatelé, ale také cizinci a turisté. Toto defilé rozpadajícího se bohatství po sudetských Němcích rozhodně nebylo nejlepší reklamou lidově demokratického státu. Vláda se tedy dle usnesení Politického byra ÚV KSČ z května 1959 rozhodla všechny opuštěné a zchátralé stavby v pohraničí zbourat. Kromě nespokojenosti zastupitelů a občanů na východoněmeckých hranicích bylo důvodem konání II. celostátní spartakiády a také vídeňského kongresu socialistické mládeže v červnu roku 1960, jehož účastníci se měli jet podívat na exkurzi do „země stínů a ruin“, jak česko-rakouskému pohraničí pozorovatelé říkali.
Plošné likvidační akce z přelomu let 1959–1960 se zúčastnily vojenské útvary civilní obrany, jednotky Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V první etapě těchto demolic příslušníci zlikvidovali do září 1959 více než 17 000 objektů, ve druhé ještě o 615 staveb více. Destrukce vykonávaly většinou celé roty (cca sto vojáků) se zázemím těžké techniky. Vytipované domy bourali do úrovně maximálně 1 metru nad zemí. Nejprve budovu strhnuli, poté těžkou technikou provalili sklepy a zaházeli do nich veškerý stavební materiál, popřípadě jej odvezli. Tímto způsobem bylo „zbouráno pohraničí“. Do politicky žádoucího obrazu též zapadalo, aby se všechny ruiny v obci demonstrativně zbouraly na výročí konce války, 1. máje nebo VŘSR. Bourací firmy i armáda si vedli „bourací deníky“, kam zapisovali, co vše se musí zbourat a proč. Důvody, proč některé památky musejí pryč, zní dnes opravdu barbarsky a absurdně. Například u bývalé obce Mílov nad Kašperskými horami se rozdrceným nádobím vyspravovaly cesty.

Ještě dnes je ale možné nalézt mnoho různých artefaktů po zaniklém životě Němců. Jak na místech zbouraných domů a v jejich okolí, tak pod pár centimetry hrabanky v lese. V oblastech, kde zůstaly zachovalejší ruiny – jako například v bývalém Lipoltově v Doupovských horách, prohledávají okolí domů také lidé s detektory kovu. Jak mýty o zahrabaných pokladech, tak i tradovaná místa, kde měli být pohřbeni lynčovaní sudetští Němci, dokáží dodnes vyprovokovat hledače k mnoha terénním pátráním. Nalezené předměty však často skončí na burzách a poslední střípky sudetské kultury tak mizejí v zahraničí.

Krajina bez lidí
Na místě stovek obcí tudíž zůstala prázdná krajina, která začala postupně zarůstat. V níže položených místech s listnatým porostem probíhala sukcese velmi rychle a louky zde zarostly náletovými dřevinami. V horských oblastech tento proces probíhal pomaleji. Neobydlená místa ve vyšších nadmořských výškách byla plánovaně zalesňována, například v Krušných horách se snížila hranice lesa až pod 750 metrů n.m.. Nezalesněné obce a samoty postupně pohlcoval zpět jehličnatý les a voda proměnila dříve obhospodařované louky a pastviny v mokřady.

Odchod člověka ze zapadlých koutů pohraničí znamenal návrat přírody, ticha a romantiky. Vzhledem k rozloze postiženého sudetského území se jedná o unikátní prostor, který nemá ve střední Evropě obdoby. Jak pro svoji opuštěnost, tak pro ekologickou hodnotu.

Pohraničí, podobně jako džungle v Mexiku, zároveň skrývá mnoho pozůstatků krajiny, architektury a kultury, která nenávratně zmizela. Bez patřičné piety a úcty. Bez respektu. Bez omluvy. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Hned po roce 1946 rozhodla vláda o vzniku Vojenského prostoru Prameny na území dnešního Slavkovského lesa. Plánu padlo za oběť mnoho obcí a město Litrbachy. Brzy na to se však zjistilo, že ruch ve vojenském prostoru ruší lázeňský provoz v Karlových Varech a okolí. Proto byl VVP Prameny zrušen a přesunut o kousek dál – do Doupovských hor. Likvidace obcí se zde opakovala, tentokrát na ještě větším území. Tímto způsobem jsme si odpomohli od péče o stavby, památky a po staletí těžce osidlovanou krajinu. Lze toto barbarství omluvit přírodně hodnotným územím, které se dnes v těchto lokalitách nachází?

Ve velkém se na likvidaci krajiny Sudet také podepsalo její nerostné bohatství. V severních Čechách mizely obce hlavně kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí nebo kvůli budování vodních nádrží. Kromě vojenského výcvikového prostoru Brdy jsou všechny „velkoplošně upravené krajiny“ právě v bývalých Sudetech. Ve vnitrozemí by si to nikdo nedovolil. Prázdné pohraničí se tak stalo volným prostorem pro neracionální komunistické plánovače, kteří si vzpomněli na svá dětská léta na písečku a začali bourat, přerývat, hloubit, vršit a přesunovat. K pohraničí tak od padesátých let patří nejen návrat přírody a zaniklé obce, ale také průmyslová likvidace obcí, krajiny a kultury.

Tvé bohatství tě zahubí
Specifické území, dříve obývané německou menšinou s vlastním jazykem, kulturou a etnicitou, se dnes stalo novodobým symbolem soběstačnosti českého národa. Z městeček v pohraničních horách se staly rekreační obce, do nichž lidé pravidelně jezdí za odpočinkem, na cyklovýlety a na lyže. Je zřejmé, že při stabilním osídlení by něco takového nebylo možné a že levně zakoupené chalupy zvýšily kvalitu života měšťanů z vnitrozemí. Údolí plná zaniklého života, divočící krajina, neporušená příroda a chalupy s tajemnou minulostí se tak staly součástí české duše. Taková tvář pohraničí je nám bližší než přelidněná pohoří z dob před odsunem Němců. Rekreanti také pomohli zachránit mnoho vesnic před likvidací tím, že domy odkoupili. To už je ale jiná kapitola dějin pohraničí.

Bohužel v dnešní době se objevuje další fenomén, který brzy zlikviduje krajinu hlavně Krušných hor. Jsou to větrné elektrárny, zaplňující hřeben hor a znehodnocující je z adepta k zapsání na seznam UNESCO nebo k vyhlášení CHKO Střední Poohří na Větrný park Krušné hory. Obavy, co s turismem udělá až 350 větrných elektráren mezi Klínovcem a Krupkou, jsou opravdu na místě. Kdo se na ně bude jezdit dívat? Studenti ekologie? Ti zde příliš peněz neutratí. Soukromí investoři likvidují jeden typický výhledový bod za druhým. Nejkrásnější kruhový rozhled na Mědníku již neexistuje, kolem hory totiž stojí osm větrných elektráren. Při vší úctě k ekoenergii, kterou musíme produkovat, odmítám plošné zastavění Krušných hor. Nejprve je ničil uran, posléze hnědé uhlí a nyní vítr. Přitom právě Krušné hory a potažmo celé prázdné pohraničí jsou ideálním místem pro produkování čisté energie pomocí zpracování biomasy. Na té se ale asi nedá tolik vydělat.

Krušné hory mají zkrátka smůlu v tom, že nepožívají výhod CHKO či NP jako třeba Šumava nebo Krkonoše. Díky tomu je možné je osázet větrníky a to třeba i na nejvyšším vrcholu – Klínovci. Těsně poté, co se znovu zazelenaly, objevili je turisté a začalo se zde investovat, přichází další rána, která vyžene turisty, později i rekreanty, kteří budou prodávat domy ztrácející tržní hodnotu, a nakonec i místní obyvatele, kteří nebudou moci pracovat ve službách. Krušné hory jsou zdá se permanentě obětovávaným územím, ke všemu ještě zatíženým sudetským traumatem. Znáte nějakou horší kombinaci?

Znovuosídlená budoucnost
Po roce 1989 se podél našich hranic otevřelo nové území, které bylo desítky let nedostupné. Fascinovaně zde nezůstali němě stát pouze ekologové, turisté či starostové nově nabytých katastrů, ale také kunsthistorici. Teprve po revoluci se začalo s podrobným soupisem památek v zakázaných zónách. Leckdy bylo nutné ihned začít s jejich záchranou – například v oblasti Českého lesa na Domažlicku vyvstal problém, jak zachránit desítky kostelů a klášter v Pivoni.

Při následných rekonstrukcích se hodila česká znouzectnost – zlaté české ručičky, které spraví všechno. (Tito zachránci byli mimochodem později velmi žádaní i v Německu při opravách tamních staveb.) I kvůli těmto „last minute“ záchranám nevěnoval dlouhou dobu nikdo pozornost zaniklým obcím. Křížky či kapličky sice obnovili rodáci nebo nadšenci z měst, nic víc se zde ale neplánovalo. Investice se koncentrovaly do zachovalých sídel a do chybějící infrastruktury. Mimo sídla se stavěla maximálně casina, tržnice a další doprovodné služby hlavních tahů přes hranice. A krajina dále zarůstala. Teprve na začátku 21. století započala výstavba i mimo centra obcí – na původních základech nebo na nově vytyčených stavebních pozemcích.

Připomínání zaniklých obcí se stalo novodobým fenoménem české společnosti a cestou jak zapustit v dosídlených pohraničních regionech kořeny. Desítky nadšenců překládají a kompletují materiály o těchto místech, stovky sběratelů shromažďují historické fotografie a tisíce lidí zaniklé obce navštěvují. Zaniklá sídla se dnes proto plní informačními tabulemi a prochází jimi naučné stezky. Obnovují se Boží muka, vysvěcují kříže na místech zbouraných kostelů a dokonce se staví či rekonstruují výletní hostince.

Tím to ale nekončí. V oblastech, kde neplatí velkoplošná ekologická ochrana, bude docházet k znovuosídlení. Územní plány řady obcí a měst počítají s jejich využitím pro rekreaci, komerční ubytování a služby. Jedná se tedy hlavně o způsob jak vydělat peníze, nikoliv o promyšlený krajinný záměr. Stačí jmenovat jen pár příkladů z turisty dlouho opomíjených západních Krušných hor: v bývalé obci Jelení má vyrůst až 15 penzionů a golfové hřiště, na Přebuzi zase apartmány pro holandské turisty a nedaleko má být znovuvystavěna bývalá obec Ryžovna s až padesáti objekty vesměs komerčního charakteru. Pro rozvoj regionu a pracovní příležitosti je to nepochybně krok správným směrem, nenaruší ale tato nová zástavba turistickou přitažlivost pohraničí? Neztratí svoji hlavní devizu, kvůli které sem lidé jezdí na cyklistické výlety či za rekreací? Asi je na čase se rozhodnout, jestli nám tato opuštěná místa natrvalo přirostla k srdci, či nikoliv.

Jsou lokality zaniklých obcí trvalou novou hodnotou v našich horách, nebo pouze dočasně prázdnými plochami, které co nevidět zastavíme? Zvykli jste si procházet se těmito lokalitami bez omezení, vyhledávat o nich informace a představovat si, jakže to tu kdysi vypadalo? Odpovíte-li kladně, je vám možná myšlenka znovuosídlení cizí. Ale připusťme si, že tento vývoj se stává realitou.

Diskuse

[1]  Jan Říha, mail

Dobrý den, pane Mikšíček dočetl jsem článek až do konce a tedy odpovím na otázku. Mám rád tu krajinu o které píšete. Vnímám ji nyní jako dočasně opuštěnou a právě proto rád poslouchám historky a popisy událostí pamětníků, kteří ještě žijí. Raduji se v krajině mezi Flájemi a Cínovcem, ale pořád vnímám, že tam všude žili lidé, bydleli tam, pracovali. Prázdné území kolem Žebráckého rohu, úžasný klenot a každý rok se raduji z toho, že tam zatím nestojí větrné elektrárny. Pokrok jde dále, a tak jen čekám na osud. Ano, jsem pro novou výstavbu, tak jak píšete, je to úměrné době. Krajina je veliká a tak to vstřebá, a jak se popasovala například s golfovým hřištěm na Cínovci. Zcela bez problémů, museli jsme si trochu zvyknout, ale když jedu v zimě na lyžích, opravdu rád se tam zastavím. Je tam vlídno. Pak máme hotel Ján na Novém městě. Buďme rádi, že je opravený a funguje. Ovšem službami, které nabízí si už tu klientelu hledá hůře a vlídno, to tam možná někdy bude. Tam nahoře je drsně, pláně kolem Přebuzi, stejně jako kolem Nového města či Cínovce o tom mohou vyprávět, a brzy se ukáže, kdo tam patří a kdo ne. Ano větrníky tam nepatří, ale mám je 450 metrů za chalupou a zvykl jsem si na ně. Nemyslím si, že by se měly stavět dále, ale beru to jako fakt. Přeji hodně úspěchů v tom co děláte. mějte se krásně a pevné zdraví Jan Říha

Vložit nový příspěvek