JITKA ORTOVÁ - SUDETSKÉ BEZDOMOVÍ

Sudetské bezdomoví
Jitka Ortová

Pár obecnějších úvah na úvod

Domov, jeho proměny, ztráty a případná revitalizace není tématem, které je přijímáno a vy-světlováno jednoznačně. Je tomu tak pravděpodobně proto, že sám pojem „domov“ je vždy jistým způsobem subjektivně citově zabarven. Nepatří tudíž do pravé vědy, neboť jednak vy-volává podezření na sentimentálními pseudohodnotami zatížené myšlení, především je ovšem tím, co není kvantifikovatelné. Proto považuji za nezbytné nastínit určitý rámec svého pří-spěvku. Z širší tématiky domova akcentuji hlavně otázku provázanosti domova s lidskou dů-stojností a některé důsledky ztráty obojího.
Popisy historie cesty od domova k „moderní bezdomovosti“ se uplatňují v těch studiích, jejichž autoři považují za prokázaný fakt, že všechny varianty lidského způsobu života jsou do jisté nezanedbatelné míry předurčeny dávnou minulostí. V jejím průběhu se formovaly zá-kladní vlastnosti člověka, včetně předpokladů k normálnímu, přirozenému, optimálnímu po-bývání v konkrétním čase a prostoru. V daném kontextu se pak používají takové termíny jako kulturní univerzálie, antropologické konstanty, archetypální základy bytí aj. Pojmy jsou sice různé, ale všechny jsou určeny k tomu, aby byl vzat na vědomí fakt, že s člověkem, stejně jako s jinými živými tvory, nelze bez vážných následků rozmanitě manipulovat podle dobové módy, ekonomických priorit, mocenských zájmů a řady dalších, místní podmínky a situaci jednotlivců vždy do jisté míry ignorujících sil. Konstantním znakem člověka je vztah k místu, který se utváří na základě uspokojení životně nezbytné potřeby porozumění materiální i soci-ální realitě. Místo jako domov reprezentuje vědomí řádu, stabilních životních hodnot a sro-zumitelných podmínek existence. Od těchto předpokladů se odvozuje charakter procesů so-cializace a enkulturace, to jest do jisté míry spontánního přijímání idejí, hodnot, norem, tradic, zvyků, stereotypů, zkušeností i znalostí vlastních konkrétnímu sociokulturnímu systému. Zá-roveň z uvedených skutečností, jsou-li optimální, pramení vědomí sebe sama jako svébytné, svéprávné a především svobodné bytosti. V tomto smyslu je svobodou míněn životní pocit, který vyplývá z možností a schopností sdílení, to znamená z nevynucované, přirozené identi-fikace se širším sociálním uskupením a zároveň s místem, v němž je sociokulturní systém ukotven.
Pokud takto uvažujeme o základních rysech lidství, vycházíme z předpokladu, že patrně již fylogeneticky jsme „předprogramováni“ k životu v prostorech, které musíme uzpůsobovat tak, aby vyjadřovaly a uchovávaly vědomí určitého „pořádku“. Tento pořádek se týká jak vztahů k vnější přírodě, tak vztahů mezilidských. A pořádek je jen jiné slovo pro vyjádření potřeby životní stability, respektive víry v existenci určitého souboru trvale platných hodnot, jejichž základní funkcí je usnadňování orientace ve složitých problémech, které život přinášel, přináší a nepochybně i nadále přinášet bude. Podle tohoto kontextu se nacházíme v optimální situaci za předpokladu, že spolu „koexistují“ tradice a inovace, hodnoty stabilní i proměnlivé, přičemž tomu, co je stabilní, se říká kulturní paměť. Zachovaná kulturní paměť pak umožňuje, abychom neupadali pocitově i v praktickém jednání do chaosu, vznikne-li situace natolik nová, že vyžaduje přehodnocení téměř všech původních životních jistot. Život bez minulosti se vyznačuje absencí pevných vazeb k místu, času i ke komunitě. Chybí v něm základní před-poklady k pojetí vlastního osudu v kontextu tradic i budoucích možností, přičemž kontext je nutný pro utváření vědomí kulturní identity. (Přeneseno do aktuální reality to například zna-mená, že patrně málokdo by si místa, která považuje za svá, zavážel odpadem ze zahraničí) .
Bezdomoví, nebo, jinou terminologií řečeno, ztráta míst naplněných srozumitelnými symboly a jejich vystřídání bezobsažnými „ne-místy“ nastává, pokud se kulturní paměť vytrácí. Sám pojem kulturní paměť naznačuje, že pocit domova je především stavem mysli. Není to tedy tak, že pouze ti lidé, kteří nikdy neopustili místo, kde se narodili, svůj domov neztrácejí. Do-movem je míněn komplex hodnot, které máme uložené v paměti tak, že tvoří spíše myšlenou než do reality zapuštěnou kotvu. Zároveň je také tím, co můžeme bezbolestně opouštět pouze na základě vlastního svobodného rozhodnutí a k čemu se stejně svobodně můžeme vracet.
Pokud pro zamyšlení nad domovem a bezdomovostí uplatňujeme vývojový úhel pohledu, pak můžeme rámcově volit ze dvou možností: 1) Buďto je potřeba přívětivého místa, vybíze-jícího k identifikaci, náhodným jevem a dnes nefunkčním reliktem dávné historie. Tomuto pojetí by odpovídal módní koncept lidského jednání určovaného soupeřivostí mezi geny a memy. Z toho by jaksi logicky vyplývalo, že v procesech selekce se prosadili ti nositelé a šiři-telé genů a memů, kteří nejsou jakýmsi sentimentálním pocitem domova ve svém „pokroko-vém“ expanzivním tažení zdržováni; 2) nebo je propojení životní stability a dynamiky, fixo-vané v charakteru prostředí, skutečně jednou ze základních životních konstant. Jistou opráv-něnost druhé možnosti lze odvodit i z teoretických studií architektů, kteří pro zastavení proce-sů rozrůstání „ne-míst“, probíhajících od industrializace až do „postmoderní doby“, požadují návrat k původní podstatě obytnosti. Tím pochopitelně nemyslí návrat do starých časů, nýbrž inspiraci místy, která kritéria domova splňovala. Platí-li teze o propojenosti identity místa a lidské integrity, přicházíme v éře „ne-míst“ o jeden z definičních rysů lidských bytostí. A tato ztráta má důsledky podobné ztrátě některého pro život nezbytného orgánu. Jinak řečeno: ná-silně odňatý domov je vždy krutým zásahem do lidské integrity a nemůže zůstat bez následků. Vzhledem k tomu, že člověk je od počátků své existence zároveň „Homo viator“, takže antro-pologickou konstantou je rovněž pohyblivost spjatá s putováním a objevováním nových světů, je nutné připomenout rozdíl mezi svobodnou volbou a akceptací vynuceného jednání. Člověk jako poutník se k cestě odněkud někam a od někoho k někomu rozhoduje sám, jedná tudíž svobodně, i když samozřejmě vždy v rámci jistých dobových limitů. Lidé, kteří jsou přesazo-váni, aniž by měli možnost volby, jsou zbavováni části lidské důstojnosti. Zcizování a ničení domovů doprovází celé dějiny lidstva a stejně je tomu i se schopností život vždy znovu zre-generovat a stabilizovat. Obnovení přirozeného stavu je ale proces, který se nedá nadekreto-vat. K obnově je vždy nezbytný čas minimálně jedné generace a rovněž k takovým činnostem motivovaní lidé. K podstatným zdrojům motivací patří možnost čerpat z minulé životní zku-šenosti uchovávané v kulturních tradicích a zároveň víra v jistou budoucí perspektivu. Mo-derní bezdomovost obojí postrádá.

Uplatníme-li uvedený koncept na osudy obyvatel Sudet kterékoli národnosti, můžeme konstatovat: V každé válce je úcta k jednotlivcům tím posledním, co politiky a vojevůdce za-jímá. Nakonec se s faktem, že poválečné uspořádání nemůže napravit individuální křivdy a cílem politických dohod je pouze udržení jisté rovnováhy v mezinárodních vztazích, většina těch, kterých se tyto události bezprostředně dotkly, na racionální úrovni smíří. Lidský život ale na strohý racionální úsudek redukovat nelze. Kdyby tomu tak bylo, vystačili bychom s několika předpisy, jejichž autory by byli ti nejracionálnější z nás. V tomto smyslu je pocit ztráty domova uložen v hlubších strukturách mysli a patří k přirozeným projevům lidství. Jeho ideologické zneužití, kdy jsou ovšem skutečné zájmy jednotlivců i komunit rovněž ignoro-vány, představuje jinou rovinu sudetského problému.

Obtížné hledání domova v jihočeských Sudetech

Pro popis proměn volím místa, která znám od dětství. Kromě dat z výzkumů a dalších pod-kladových dokumentů tedy využívám i bezprostřední osobní zkušenosti.

Český Krumlov

V Krumlově probíhají od roku 1992 do současnosti vždy ve dvouletých intervalech empirická šetření, která provádí řešitelský tým pedagogů a studentů kulturologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Výzkumy jsou zaměřeny na lokální kultury a v první fázi byly orientovány na mapování možností revitalizace kdysi svébytných lokalit, které se měly v nových politických podmínkách stát samostatnými, autonomními živými celky. Postupem doby se téma rozšířilo na význam lokálních kultur pro zachování kulturní rozmanitosti v kontextu integračních a bohužel i unifikačních jak evropských, tak globalizačních procesů. Součástí těchto projektů je i zjišťování vazeb obyvatel na zkoumanou lokalitu, čili otázka jisté míry identifikace občanů s přírodním, umělým i sociálním prostředím.
Český Krumlov je ve všech historických studiích popisován jako po Praze druhé nejbohatší město, co se týká kulturně historického dědictví. Jenomže je to také město, které bylo po dru-hé světové válce přímo učebnicovou ukázkou totálně zdevastovaného pohraničí. Před válkou měl Krumlov asi 9000 obyvatel, z toho bylo přibližně 6000 Němců. V roce 1938 bylo město prohlášeno za německé a čeští obyvatelé byli vystěhováni. Po válce se část Čechů vrátila, ale přibližně dvě třetiny poválečných obyvatel se do města dostaly stejným způsobem, jakým bylo „dosídlováno“ celé pohraničí. Až na výjimky, které se týkají návratu původních obyvatel, nebylo přistěhování do Krumlova tehdy motivováno jeho kulturně historickou hodnotou. Dů-vody byly čistě existenční, především zde byly volné byty a postupně i možnosti zaměstnání. Poválečný Krumlov byl místem až tísnivě prázdným, neútulným, místem bez tradic a přiroze-ných, dlouhodobě utvářených a časem prověřených sociálních kontaktů. Nebylo to „město jako domov“, bylo to přechodné bydliště z mnoha důvodů, přičemž k nikoliv bezvýznamným (alespoň jak to znám z vyprávění) patřilo vědomí, že s přidělením bytu se vstupuje do domác-nosti, kde nedávno hospodařily jiné rodiny, a to německé i české. Také to bylo město, kde se skutečně nedalo dýchat. Atmosféru tu totiž dotvářela špinavá Vltava s páchnoucí pěnou, vy-pouštěnou z papíren ve Vetřní. Postupem času získával Český Krumlov podobu typického socialistického okresního města s průmyslovými závody a panelovými okrajovými sdlišti. I když byl v roce 1963 historický městský celek vyhlášen památkovou rezervací a od roku 1970 pozvolna restaurován, charakter pohraničního a svým způsobem nepřívětivého místa zůstával zachován.
V první polovině devadesátých let došlo k radikální změně. V roce 1992 byl Český Krumlov zařazen do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO na čelné místo, v rámci evropských měst jsou před ním na seznamu pouze Benátky. Výrazně se zlepšila i kva-lita přírody zejména díky tomu, že Vltava, bez níž by tento unikátní komplex městské archi-tektury nebyl tím, čím je, byla zbavená papírenských odpadů. Obyvatelé přijali město za své. Z dat získaných při empirických výzkumech realizovaných v letech 1992 – 1996 mezi dospě-lou populací lze usuzovat na silné citové vazby k městu, které je považováno za skutečný do-mov, to zamená místo, ze kterého by se lidé stěhovali neradi a v převážné většině by jeho opuštění považovali za výraznou životní ztrátu. Dotazovaní obyvatelé města oceňovali jeho mimořádnou kulturně historickou hodnotu i okolní přírodu, považovali se za patrioty a začali se dělit na rodáky a přistěhovalce („náplavy“). Obnovená krása je jistě důležitým faktorem. Ale ve vztazích k městu zřejmě sehrála jistou roli i skutečnost, že v prvním poválečném období měli všichni dnešní rodáci přibližně stejné výchozí podmínky. Zároveň měli téměř padesát let na to, aby si v pohraničních podmínkách, tedy v místech mimo centrum pozornosti „socialistického budování a řízení“, pozvolna utvářeli v úvodu zmiňované vazby. Předpoklá-dám, že odtud pochází i relativně normální soužití romské a neromské populace. To lze doložit mimo jiné daty ze zmiňovaných výzkumů, kdy většina respondentů neoznačovala Romy za problémovou skupinu, přičemž dotazníky otázku na obyvatele, s nimiž jsou problémy, ob-sahovaly. V první polovině devadesátých let bylo možné prezentovat Český Krumlov jako typicky kladný příklad lokální kultury. Každodenní život měl oporu v minulosti a oživené ku-lurní dědictví městu vrátilo osobitou, nezaměnitelnou atmosféru. Toto symbolikou naplněné prostředí své obyvatele upozorňovalo na nadčasový smysl a sice přerušovanou, nicméně exis-tující kontinuitu lidské existence. Kromě propojenosti minulosti a současnosti se obnovilo i vědomí vazeb mezi časem každodenním a posvátným, zřetelné pojmenování znovu získala místa soukromá a veřejná, v neposlední řadě vyniklo spojení charakteru sídla s charakterem krajiny.
Každá lokální kultura se vyznačuje také osobitým charakterem životního stylu, který se v převážně bezprostředních sociálních vztazích dlouhodobě utvářel na základě společně sdíle-ných osudů. „Ne-místa“ jsou protipólem lokálních kultur, nemají historii ani osobitou symbo-liku, vznikají pro omezenou, většinou přechodnou funkci - výroby, obchodu, ubytování pra-covních sil. Jsou to místa bez vlastní identity a tudíž bez předpokladů k tomu, aby se stávala domovem, čili prostředím podnětným pro utváření identity kulturní. Taková místa „produku-jí“ životní styl, jehož významnou charakteristikou je bezdomovost ve smyslu nahodilé exis-tence bez jakýchkoliv pevnějších vazeb k času, místu i k lidem.
Jenomže i v Českém Krumlově začínají od druhé poloviny devadesátých jednoznačně pozi-tivní vazby na město i jeho vnímání jako trvalého domova slábnout. Částečně to lze přičíst vystřízlivění, které nastupuje po každém porevolučním optimistickém očekávání, ale není to jenom tím. Obyvatelům Krumlova je jejich město znovu konfiskováno. Domy v historických částech města změnily majitele i využití. V centru jsou obchody se zbožím pro bohaté zahra-niční turisty, na třicet obchodů se suvenýry připadá jeden s potravinami. Počet obyvatel hist-rického jádra klesl na polovinu, život většiny „krumlováků“ se přesunul na periférii okrajových sídlišť. Zájem o příjmy z turistiky se prosadil natolik, že i místa, kde se lidé přirozeně setkávali, tedy kavárny, restaurace atd. začínají pro ně být cenově nedostupná a svou atmosférou vůči rodákům ne vždy nejvlídnější. K těmto poznatkům ani není nezbytné uskutečnit vědecký výzkum. Stačí se projít historickým centrem po páté hodině odpolední kdy místním končí pracovní doba, aby bylo zřejmé, že město, které po smutné minulosti získávalo potenciál k propojení trvalých hodnot s každodenním životem, se svým obyvatelům znovu odcizuje. Problematičnost dědictví se tak rozšiřuje ještě o absenci hrdosti, respektive o nízkou úroveň úcty k nám samým. Navíc k němu patří i určitá bezradnost v postojích ke kulturním hodnotám, které je nutné zachovat a ochraňovat, ovšem zároveň by měly zůstat součástí živého dění.

Šumava

Jihočeskou část Šumavy od Kvildy po Vyšší Brod si pamatuji z období přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Myslím, že žádné dobové dokumenty nemohou dostatečně názorně vystihnout stav, který vznikl smísením důsledků odsunů, rozšiřování vojenských pá-sem, přidělování majetků a jejich vyvlastňování při „kolektivizaci zemědělství“. Regiony, v nichž měl lidský život po staletí řád do značné míry určovaný potřebou soužití se svébytnou přírodou, ve které se ovšem naplno žilo a hospodařilo – rýžovalo zlato, vyrábělo sklo, těžilo a plavilo dřevo, na špičkové úrovni obhospodařovaly lesy a dařilo se statkářům i drobným rol-níkům – byly několikrát od základů rozvrácené. Stalo se z nich něco ještě smutnějšího než jsou prázdná „území nikoho“. Pokud sem někteří lidé přicházeli těsně po válce ze svobodného rozhodnutí, záhy byli o svobodu připraveni a ke „kolektivnímu budování“ byli donuceni až do té míry, že vždy alespoň jedno dítě z rodiny muselo po skončení školy zůstat pracovat v místním zemědělství. Kromě několika starousedlíků a obyvatel, kteří se tu po válce usazovali s vírou ve vybudování trvalých domovů, přicházely do těchto míst průběžně zvláštní typy lidí. Často to byly již svým založením ztracené existence, věční bezdomovci, kteří občas pracovali jako brigádníci. Tomu odpovídala jejich přechodná bydliště v polorozpadlých částech vyvlastněných a zpustlých usedlostí. Zpustlost je asi nejvýstižnější termín, protože budovy se neopravovaly a zároveň se budovaly velkokapacitní kravíny, vepříny, sila a jiné, ráz krajiny programově ignorující stavby. Minulost tady sice dýchala, ale spíše ta nedávná, nepříjemná až nepřátelská, která od úmyslu zapustit kořeny odrazovala. O místech přívětivých, zakotvujících nezbytné životní jistoty, místech vybízejících k identifikaci a tudíž k obnovení kulturní atmosféry a paměti, se nedalo uvažovat. Navzdory popisovaným podmínkám měla i tehdy Šumava svou zváštní a silnou atmosféru, ovšem ta okouzlovala za předpokladu, že se z ní člověk mohl vrátit někam domů. Dobrovolně natrvalo zůstávaly jen silné a nekonformní osobnosti, ovšem i to bylo těžké, protože tehdy bylo každé nekonformní jednání podezřelé.
Nyní vypadá tato část šumavského pohraničí úplně jinak. Znovu je to kulturní krajina, to znamená krajina obhospodařovaná a obydlená. Zdevastované budovy jsou opravené a řada nových penzionů byla postavena na původních půdorysech. Dnes živé obce jako např. Kvilda, Modrava, Kubova Huť jsou opět originálními místy díky tomu, že se při jejich obnově postu-povalo s citlivostí vůči tradičním hodnotám. Sklářské hutě a jiná tradiční řemesla samozřejmě zanikla, ale kulturní paměť tu nechybí. Funguje tu cosi jako „jednota v rozmanitosti“ vzhledem k tomu, že místa a lidé jsou propojeni společným tématem, tedy prací v podobných pod-mínkách. Toto jednotné téma přitom existuje v rozmanitých variantách, protože každá obec má osobitý ráz, ovlivněný právě tím, že se zde před patnácti lety nezačínalo znovu bez ohledu na minulost a charakter místních přírodních podmínek. A děje se tak spíše navzdory než díky krokům státní správy. Ta nemá závaznou dlouhodobější koncepci rozvoje regionů, kterou by lidé mohli považovat za jasnou záruku stabilních pravidel, což je ovšem základní podmínka pro promýšlení životní strategie a jejích perspektiv. Asi největším problémem a zklamáním je realizace decentralizace státní správy, od které se původně ve svobodné demokratické společ-nosti právem očekávalo vytvoření podmínek pro osamostatnění spíše přirozeně rostlých, než administrativně předepsaných územních celků. Nejde přitom „jenom“ o neustálý pocit nejis-toty, zda to, co buduji, nebude muset ustoupit nějakému „veřejnému zájmu“. Jde i o bezrad-nost ve vztahu k problémům, se kterými si jedinci sami poradit nemohou. Například: Kubova Huť je dnes velmi přívětivou, typicky šumavskou obcí v pozitivním smyslu. Skrze ni ale vede silnice, na které jsem nedávno během 20 minut zaznamenala 6 kamionů se zahraničními stát-ními poznavacími značkami. Jejich řidiči právě bez vypnutých motorů nasazovali řetězy. Po-kud cestujete od Vimperka, k zastavení vás stejně jako v jiných částech českého pohraničí láká řada night clubů. Obojí kvalitu těchto míst poškozuje a o obojím se v nekonečných diskusích politiků dozvídáme, proč tyto problémy nejde řešit. K tomuto tápání v začarovaných kruzích ještě přistupuje jistá atmosféra despektu vůči konkrétním lidem, která ožívá vždy, když je na pořadu dne nějaké ožehavé téma. Vždy jsou to jednotlivci, kteří neumějí žít, kteří jsou vini poškozováním přírody, znevažováním kulturního dědictví a konečně už tím, že se někde jaksi nevhodně usadili. Jenomže má-li být cesta od „problematického dědictví“ ke svobodnému smysluplnému životu probíhajícímu na pozadí historických zkušeností a s citem pro potřeby překračující práh bytu úspěšná, musí po ní kráčet svéprávné svobodné bytosti. To jsou lidé zároveň pokorní i hrdí na to, co dokázali a co umí, ale také schopní poučit se z vlastních chyb. Uvedeným vlastnostem se nedaří nejen v prázdnotě „ne-míst“, v beztvarých prostorech bez opěrných orientačních symbolů, ale i v ovzduší bezmoci a věčných nejistot.
V jihočeské části Šumavy můžeme také zřetelně vidět rozšiřování „ne-míst“ v souvislosti s expanzí techniky. Dokumentovat to lze na dvou nedaleko od sebe vzdálených vodních dí-lech, Schwarzenberském plavebním kanálu a Vodní nádrži Lipno. Obě díla představují využití vodního živlu pro hospodářské účely, v obou případech jde o lidské zásahy do přírodního režimu, jinými slovy o zhmotnění panského postoje vůči přírodě. Schwarzenberský plavební kanál byl stavěn v letech 1789 – 1822 proto, aby bylo možné dřevo těžené na území horních přítoků Vltavy dopravovat po vodě až do Rakouska. Jde o technicky velmi náročnou a uni-kátní stavbu, která do podoby tehdejší Šumavy výrazně zasáhla. Postupně bylo odlesněno roz-sáhlé území 14000 hektarů a v důsledku toho se radikálně proměnila fauna i flora, včetně de-finitivního vyhubení některých živočišných druhů, například medvědů. Změny nezpůsoboval pouze samotný stavební proces, ale i to, že do původně nepřístupných, 400 let existujících pralesních a vodních ekosystémů razantně zasáhl praktický člověk. Přesto jde ještě o techniku i život uvnitř přírody alespoň v tom smyslu, že se v průběhu let příroda zregenerovala do té míry, že v současnosti vnímáme jak slavný Schwarzenberský, tak ostatní, menší plavební ka-nály v okolí Modravy jako přirozenou součást zdejšího kraje. I Lipenská přehrada byla stavěna na základě ojedinělého technického projektu. Vzato z čistě technokratického hlediska jde skutečně o ukázku technického umu a pokroku, vždyť jde o největší umělou vodní plochu u nás a její projektanti museli technicky vyřešit například stošedesátimetrový výškový rozdíl od hráze k toku Vltavy u Vyššího Brodu. Jenomže kromě již tradičního odlesňování zde byli bez diskuse „odsunuti“ obyvatelé tradičních vsí i městeček, přenesené hřbitovy, zatopené cesty i jedinečné přírodní ekosystémy. Toto dílo bylo vybudováno přírodě i kulturní krajině navzdory a nikdy do původních místních podmínek vrůst nemůže.

Závěr

Lipno je sice jednou z „velkých staveb socialismu“, ovšem odsuny a vysídlování nejsou mi-nulostí. Bezdomovost je totiž základním stavebním kamenem řádu moderní doby a podmín-kou „vyspělosti“ naší civilizace. Požadavek zachování rozmanitosti lokalit a regionů jako míst vybízejících k idetifikaci, pro svou osobitost, srozumitelnost a přívětivost přijímaných jako domov, se v daném kontextu jeví jako zlomyslná či zpátečnická snaha jednou provždy daný a jasný smysl pokroku zpochybnit. Pokrok je opět termín s mnoha významy. V pravém slova smyslu by se měl odvozovat od zlepšování kvality života. A podstatným indikátorem kvality je úcta k jednotlivcům a k lidské svobodě. Tady se nejedná o zpochybňování politických svo-bod a technologického vývoje, ale o otázku, co a pro koho je vlastně rozvíjeno. A otázka může být zodpovězena jen tehdy, pokud budou do procesů rozvoje zařazeni lidé, kteří budou mít možnost volby alespoň z několika alternativ. Jenomže pragmatismus a racionalita technokra-tické civilizace s alternativními možnostmi nepracují. A tak máme i v zákonech eufemismy typu „veřejného zájmu“ bez vysvětlení, co je veřejností míněno, tudíž není koho se ptát na názor. Pod záštitou „veřejného zájmu“ a „zahraničních investičních pobídek“ pokračuje vy-vlastňování a planýrování území se staletí utvářenou kulturní pamětí a souběžně s tím i odsuny a vysídlování. Upozorňování na nenahraditelné ztráty v krajině, v kulturním dědictví a zejména v lidských myslích je považováno v lepším případě za zkostnatělost, v horším za ideologickou diverzi.
Sudetská území v sobě mají zakotvené problematické dědictví. Nejsou to ovšem ve své vět-šině místa vybagrovaná a zplanýrovaná. Takže i přes tragiku osudů lidí smýkaných dějinami, která by měla být mementem všem, kteří jednotlivce i národy používají jako figurky na své vlastní šachovnici, jsou to dnes prostory s potenciálem k regeneraci. Kromě míst, která byla v tomto příspěvku zmíněna, existují samozřejmě i skutečně zpustošená pohraniční území, především některé části Krušnohoří a Podkrušnohoří. To ale nelze vysvětlit jenom jako důsle-dek válečných a těsně poválečných událostí. V každém případě nám historie Sudet ukazuje, že násilné odejmutí domova zachovává hluboké stopy v paměti lidské i v paměti kraje a návraty k životní stabilitě, jejíž nezbytnou podmínkou je vědomí domova, nejsou ani jednoduché, ani samozřejmé.

Diskuse

Vložit nový příspěvek