Národnostní skupina českých Němců do roku 1938 Kulturologická studie Etnicity německy mluvících obyvatel pohraničních oblastí ČSR

Národnostní skupina českých Němců do roku 1938
Kulturologická studie Etnicity německy mluvících obyvatel pohraničních oblastí ČSR

Zpracoval: Petr Mikšíček
Katedra kulturologie
Seminární práce pro předmět Animace kultury
FF UK v Praze

1. Sudetští Němci, jejich kultura a společnost.

Sudetští Němci představují skupinu obyvatel obývajících pohraniční oblasti české kotliny, severní a jižní Moravy. Tato skupina se také usídlila v četných jazykových ostrovech (Jihlava, Vyškov, Brno, Moravská Třebová, Olomouc, Praha). V ostatních městech bylo více či méně zastoupeno toto obyvatelstvo, a to většinou (ve středověku) jako lokátoři, šlechta, bohatší měšťané a obchodníci. Přítomnost německého živlu byla tedy plošná.

1.1. Interní členění obývaného prostoru
1) Böhmerwald (zahrnuje Šumavu až k Novohradským horám a Českým Velenicím, Staňkovu a na západě až k Domažlicím)
2) Egerland (zahrnuje Český les, Slavkovský les, Tepelskou vrchovinu, Smrčiny, ašský výběžek, Krušné hory, Doupovské hory a Sokolovskou pánev)
3) Erzgebirge mit Saazerland (zahrnuje Krušné hory – východ, Žatecko i Chomutovskou, Mosteckou a Teplickou hnědouhelnou pánev)
4) Mittelgebirge (zahrnuje České Středohoří)
5) Elbetal (zahrnuje okolí Labe, tedy Děčínsko a Ústecko)
6) Polzen-Neisse-Niederland (zahrnuje Česko-sasské Švýcarsko, Šluknovský výběžek, Lužické hory, Máchův kraj, Mimoňsko)
7) Riesengebirge (zahrnuje Jizerské hory, Ještědsko-Kozákovský hřbet, Frýdlandský výběžek, Krkonoše, Podkrkonoší, Broumovsko)
8) Adlergebirge (zahrnuje Orlické hory)
9) Altvatergebirge (zahrnuje Králicko, Hrubý a Nízký Jeseník, Rychlebský výběžek, Opavsko, Hlučínsko a Ostravsko)
10) Kuhländchen (zahrnuje Nový Jičín, Fulnek a město Odry)
11) Beskidenland (zahrnuje Slezské a Moravskoslezské Beskydy)
12) Südmähren (zahrnuje Podyjí, Slavonicko, Novobystřicko a Jindřichohradecko)
13) Schönhengstgau (zahrnuje Hřebečsko, Svitavsko, Lanškroun a Moravskou Třebovou)
14) Wachtl-Deutsch-Brodeker Sprachinsel (zahrnuje severní část Drahanské vrchoviny, Konice, Mohelnici)
15) Olmützer Sprachinsel (zahrnuje Olomouc a okolí, Litovelsko)
16) Wischauer Sprachinsel (zahrnuje Vyškov a okolí)
17) Brünner Sprachinsel (zahrnuje město Brno)
18) Iglauer Sprachinsel (zahrnuje Jihlavu a okolí, i s Havlíčkovým Brodem)
Tato území se v postupných vlnách zvětšovala, až dosáhla v roce 1938 uvedeného rozsahu. Počet obyvatel na těchto územích narůstal a v roce 1930 dosáhl počet obyvatel hlásících se k německé národnosti 3 500 000.
1.2. Kultura sudetských Němců:

1.2.1. Kultura duchovní

1.2.1.1. Jazykové členění

1.2.1.1.1. Dialekty

Všeobecný německy hovořící prostor se, zjednodušeně řečeno, dělí na horní, střední a dolní nářeční oblast. Pouze první dvě oblasti hrají také roli v pohraničních oblastech. A to hlavně hornoněmecký dialekt (Das Bairische – Bavorsko a Rakousko) a východofrancký dialekt (prostor Würzburg-Bamberg-Bayreuth), ze středního jazykového prostoru je to hornosaský (Thüringen, Sachsen) a slezský (Lužický, hornoslezský a dolnoslezský)

A) Hornoněmecký dialekt: Středobavorské podnářečí se objevuje od jižní Moravy až ke severozápadní hranici Šumavy, Severobavorské nářečí začíná v horní části Šumavy i v tzv. Egerlandu, v okolí Chebu. V úzkém pásu přes Krušné hory se do prostoru Jáchymova, Doupova a Mostu vklínil východofrancký dialekt. Hornoněmeckými nářečími rozumíme ta nářečí, jimiž se mluví v jižním Německu, Švýcarsku a Rakousku. Ukazují nejdokonaleji provedené tak zvané hornoněmecké posouvání hlásek. Např. slova Korn, Pfund a Zeit se vyslovovala jako Kchorn, Pfunt a Zít.

B) Středoněmecký dialekt: Východně od Mostu začíná působnost středoněmeckého dialektu. Až na linii Dubá, Česká Lípa se mluví hornosasky a odsud až na severní Moravu se mluví slezsky. Východofrancké vlivy uvnitř slezské oblasti jsou zakotveny v západních Krkonoších a na centrální severní Moravě.

Název největšího německého jazykového ostrova, Schönhengst (většinou na Moravě, trochu v Čechách), vychází z místního názvu Hřebeč a stejnojmenné hory v okolí Litomyšle. Zde se uchytilo východofrancké nářečí společně se slezským na severu oblasti, a severobavorských na západě a středobavorským na východě. V jihlavském jazykovém ostrově se pojí severobavorské vlivy s hornosaskými, jako v Egerlandu.

1.2.1.1.2. Ukázky rozdílných nářečí:

Významným znakem nářečí hornofalckého a egerlandského je například výslovnost spisovného tvaru Bruder (bratr) a tut (dělat) jako brouda a tout. Jak daleko tato výslovnost dosahuje, rozprostírá se hornofalcký-egerlandský severobavorský nářeční prostor. V navazujícím východofranckém prostoru se naproti tomu vyslovují tato slova Bruda a tut. K rozlišení východofranckého a hornosaského dialektu slouží slova breites Brett (široké prkno). Východofrancky se vyslovuje brats bret, a v hornosaském podání brets brat. Jednou z typických slezských nářečních výslovností je tvar Schní pro Schnee (sníh).
Zvláště nápadnou rozlišovací metodou mezi hornoněmeckou a středoněmeckou jazykovou oblastí je výslovnost slova Apfel, resp. Appel (jablko). Nářečí, která ve výslovnosti tohoto slova vyslovují písmena –pf-, jsou hornoněmecká, a ty, které vyslovují písmena jako –pp-, jsou středoněmecká.

1.2.1.1.3. Místní názvy:

Na severu pohraničí je nejrozšířenějším typem místních názvu forma s –dorf na konci (Waltersdorf, Heinzendorf). Tato oblast začíná ve východních Krušných horách a táhne se až na Severní Moravu a do jihlavského jazykového ostrova. Na jihu je tato forma rozšířena jen zřídka. Poukazuje svým významem a původem na staré osídlení, které již existovalo před příchodem německých kolonistů.
Typická forma pro jižní oblasti je založena na poukazu o mýcení lesa. To znamená, že osídlení v těchto oblastech vzniká až ve středověku, s příchodem kolonistů na „zeleném drnu“. Takže v západních Čechách se často najdou názvy končící na -grün (Katzengrün, Walthersgrün), nebo -reuth (Krugsreuth, Pilmersreuth). Na jižní Šumavě je převažující formou koncovka -schlag (Hosterschlag, Tieberschlag). V severním pohraničí je také rozšířena verze s -wald, -walde, -waldau (Tannwald, Georgswalde, Freiwaldau), nebo –hain (Ringhain)

1.2.1.1.4. Přejatá jména:

z němčiny
Vimperk – Winterberg
Žamberk – Senftenberg
z češtiny
Třískolupy – Schiessglock

Do českého jazyka se přejímaly německé koncovky typu –dorf, -schlag, -reuth na –ov, -ovice, -ice. (Leutensdorf – Litvínov, Petersdorf – Petrovice, Riedweis – Rodvinov, Nollendorf – Nakléřov)
Do německého jazyka se přejímaly české názvy s koncovkou –dorf, -schlag, -reuth. (Jankov – Janketschlag, Sedlíkov – Zettlesreuth, Svatomírov – Zwarmetschlag)

Německá slova přešla do českého jazyka jak v době kolonizace ve 13. století, (většinou s příchodem rolníků, řemeslníků a havířů, kteří používali nové nástroje a slova, od nichž se dostaly do češtiny), tak v v době pobělohorské, kdy pronikala němčina do celé šíře jazyka.

1.2.1.1.5. Ukázky přejatých slov:

Česká slova přecházela také do německého jazyka. Příkladem budiž slovo Peitsche (bič), Droschke (drožka), Kummet (chomout), Kutscher (kočí), Graupe (kroupa), Gurke (okurka), Preiselbeere (brusinka), Quark (tvaroh), Haubitze (houfnice), Pistole, Stieglitz (stehlík) a Zeisig (čížek).
Sudetští němci přejali některá slova, která v německém jazyce samotném jsou v jiném tvaru. Baba (Grossmutter), Brebenze (Ameise – mravenec), Buchte (Gebäck – buchta), Gasch (Brei – kaše), Kaluppe (Hütte,- chalupa), Lusche (Pfütze – louže), Powidl (Pflaumenmus, povidla) a Schischka (Tannenzapfen – šiška).
Dalšími převzatými slovy z němčiny jsou např. vercajk (Werkzeug), ponkajzna (Bankeisen), štrozok (Strohsack – slamník), flákota (Fleisch – maso), šnuptychl (Schnupftüchel – kapesník), fusekle (Fusssöckel – ponožky), fald (Falte – záhyb).

1.2.1.2. Literární tvorba:

1.2.1.2.1. Tradiční lidová tvorba:

V letošním roce vyšla v Praze kniha Böhmische Dörfer , mapující sudetoněmecké literární hnutí. Tato kniha budiž velkým orientačním bodem pro moderní literaturu 19. a 20. století.

Uvedu zde také výňatek z příspěvku Gustava Jungbauera v Československé vlastivědě z roku 1937, a to hlavně o pověstech mezi sudetoněmeckým lidem. Tento lidový útvar totiž zachovává v mýtické podobě události běžného života ve spojení s dalekosáhlými událostmi, jevy jako válkami, přírodními nezvyklostmi, ojedinělými osudy lidí, a také s emocionálním zřetelem krajiny. Zvláště toto spojení ukazuje hloubku a prožívání prostoru. Z kapitoly o pověstech je zřetelné, že německy mluvící lid byl hluboce vžit do lesů, hor, strání a luk; a držel se velmi dlouho tradičního zemědělského způsobu života, z čehož pramenilo jeho zaostávání ve vývoji a modernizaci 20. století.
Až v druhé polovině 19. století pověsti a pohádky mizí, což je důsledkem vzdělávání širších vrstev, vzniku sbírek pohádek či pověstí, zapojováním do regionálních a nadregionálních struktur a jakéhosi procitnutí lidu ze zajetí přírody.
Lze použít příměr, že se vznikem hnutí zaznamenávajícím lidovou moudrost, pověsti a učení, tento, do té doby, živoucí materiál a duchovní kulturní tradice, mizí. Jsou již uchovány písemně a není proto nutné je stále předávat. Avšak tištěná a ilustrovaná podoba leckdy zhoršuje předávání tohoto národního povědomí. Ovšem na druhou stranu se lze domnívat, že se sběrem bylo začato až tehdy, kdy pověsti lidu začaly mizet. Důraz sudetoněmeckého lidu v jeho kultuře na krajinu, přírodu a život v ní je hluboce zakódován a je základní osou jeho života. Symbióza člověka a přírody, vyjádřeno krajinou, je tedy charakteristickým prvkem tohoto lidu. Tito lidé přišli do lesů, vykáceli je, usadili se, založili vesnice a udržovali les v patřičných hranicích. Cit pro nakládání s přírodním okolím, praktické znalosti a zkušenosti, byly základní nutností a schopností k přežití v drsných horských oblastech. Byly základním adaptačním mechanismem. Pro naši hypotézu, že tradiční obyvatelstvo funguje jako harmonizovaná skupina s přírodou, vědoma si svých mantinelů, je tento exkurz do duchovní kultury důležitou informací o mechanismu vytváření takové rovnováhy.
Předejme tedy slovo Gustavu Jungbauerovi:

„Z lidových žánrů jde o trojí druh vyprávěcího lidového básnictví a to o pohádku, o pověst a o žertovnou povídku. Uvedené tři druhy můžeme krátce určit a popsat asi takto: p o h á d k a je vyprávění obsahu zázračného nevázané místem ani časem, vyprávění, v němž hlavní věcí je osoba hrdinova a v němž převládá stále radostný optimismus. P o v ě s t je vyprávění obsahu zázračného spojené s určitou osobou, místem nebo časem, kde většinou je hlavní věcí látka sama – a ne člověk – a kde nezřídka převládá chmurný pesimismus. Ž e r t o v n á p o - v í d k a je vyprávění často spojené s určitou osobou, časem a místem, obsahu veselého, v němž zpravidla není nic zázračného a jenž se může týkati brzo příběhů, brzo lidí.

1) P o h á d k y byly odjakživa, ale objevil je v německy mluvících oblastech českých až Jakub Grimm. Hudební skladatel Šimon Sechter, pocházející z Frymburka, podal Grimmovi šumavskou pohádku „Spielhansel“. Další inspirací odtud byla podivuhodná pohádka „Krautesel“ a stará zvířecí bajka „Liška a paní kmotra“. Později sbírala pohádky a další lidové slovesné útvary Společnost pro podporování německé vědy, německého umění a německé literatury v Čechách. Přitom se zároveň přišlo na to, že veliký vliv mají na dítě obrázky z pohádkových knížek; motivy zdůrazněné obrázkem se do paměti vštěpují silněji a zatlačují motivy ostatní do pozadí. Objevily se ovšem také rozdíly. Jedna dvě dívky selhaly úplně, některé dovedly vyprávět jen mezerovitě. Ale mnoho jich podalo znění velice uspokojivé látkově a jazykově a tím dokázalo, že nejdůležitější pohádky bratří Grimmů jsou pevným kulturním majetkem německé mládeže. V období 1. republiky již německá pohádka vymírá, neboť nežije již v ústním lidovém podání, nýbrž šíří se převážně školou a písemnictvím.

2) Co se týče původu p o v ě s t i, musíme rozlišovat dva zdroje: za prvé svět vnitřní, subjekt, člověka jeho vznětlivost, za druhé svět vnější, objekt, předmět, který v člověku vzbuzuje tu vznětlivost, jež vede k tvoření pověstí. Pověsti tryskající z pramene prvého jsou rázu všeobecně lidského. Ze snů, z jasnovidecké schopnosti, z šálení smyslů a z chorobných zjevů a stavů nejrozličnějšího druhu mohou všude vyrůstati pověsti. Naproti tomu však pověsti vzniklé vlivem světa vnějšího jsou většinou podmíněny místním okolím. V rovině mohou stěží vznikati pověsti horské se skalními duchy, s obry atd.; v krajině, kde není řek ani jezer ani rybníků, nebude se dařit pověstem o vodních duchách. Tento krajinný základ jasně u německých pověstí v Československé republice proniká. Tak se např. jeví snaha vysvětlit nápadné sklaní útvary, jako je tomu např. u pověstí o skalách u Hansheilingu na Chebsku a v pověsti o Třístoličníku na Šumavě. Druhá pověst je zároveň dokladem pro to, že si člověk rád vykládá za stopy těl obrů, trpaslíků, bohů a svatých ty prohloubeniny v skalách, jež si nedovedl vysvětlit rozhlodáním a zvětráním vlivem sněhu, deště a větru. Území českého státu je bohaté na prameny a zřídla s léčivou vodou. A proto nescházejí ani příslušné pověsti; většinou vyprávějí o objevení léčivé vody. Tím lze často vysvětlit i místní jméno Gutwasser, jemuž se rovná český název Dobrá Voda, jenž se stejně často vyskytuje. Jiného druhu jsou pověsti, které se připínají k tajemným a záhadným horským a lesním jezerům šumavským, k jezeru Plešnému, Černému, Čertovu, Javorskému a Roklanskému. Kromě vrchů a lesů, vod a skal poskytly látku k pověstem také nápadné stromy a rostliny, potom všeliká zvířata, zvláště příšerná zvířata večerní a noční, a vůbec celá příroda se všemi svými úkazy. Ve slezském osídlení na severovýchodě Čech, na severu Moravy a ve Slezsku jsou velice rozšířeny pověsti o ohnivých kolech a sudech a zejména pověsti o ohnivém duchu, který se často zhroutí za hromového rachotu. To lze vysvětlit tím, že se v těchto krajích zhusta vyskytují kulové blesky. Tyto svítící koule zvící pěsti až dětské hlavy, které se pohybují v nejpodivuhodnějších drahách a potom buď tiše mizejí anebo s třeskem prasknou, musely obrazotvornost pozorovatele mocně vzrušovati a pobádati ji, aby se pokusila o vysvětlení; a výsledkem toho jsou příslušné pověsti. Báječnými postavami se stávají často lidé, kteří se od okolí odlišovali svými tělesnými nebo rozumovými a duševními vlastnostmi. Mnoho pověstí vypravuje o mužích vynikajících obří velikostí nebo úžasnou silou tělesnou. Důležitější však jsou ty osoby, jimž se připisovaly zvláštní síly kouzelné. Jsou to především proroci. Vedle proroků jsou druhou skupinou lidé s „magnetickou silou“. Mají veliký význam nejvíce jako zázrační lidoví lékaři a mohou se stát osou celých kruhů pověstí, jak je tomu např. u „severočeského Fausta“ doktora Kittla, u zázračného lékaře Rölze v Krušných horách a u jiných.

Ke vzniku pověstí historických přispěly především války. Tyto neobyčejné události, které do klidného běhu pokojného venkovského života zasáhly často tak hrozně, že se pociťovaly ještě po desetiletích, hluboce se vtiskly do mysli lidu, ale ústním podáním se postupně změnily tak důkladně, že se z historických skutečností staly pověsti. V odlehlých krajích a lesních samotách ušetřených od ran těžkého osudu – tak např. ve vlastní Šumavě nebo vysoko nahoře v Krkonoších – jsou takové pověsti vzácnější než v krajinách, jimiž odjakživa se valily války, jak tomu bylo např. v jazykovém ostrově jihlavském nebo na Moravě a ve Slezsku. U těchto pověstí se stále a stále opakuje týž zjev: na podání starší se totiž kladou podání mladší, zatemňují je a zatlačují. Tak jsou husitské války zastoupeny ve dnešní lidové pověsti na území obývaném německou menšinou jen velice slabě. Vyskytují se ne tak pověsti jako spíše historicky nezaručená podání, která se kupí především okolo osoby Žižkovy a okolo jeho činů. Jinak všechno přikryla nešťastná třicetiletá válka, kterou lid obyčejně nazývá válkou švédskou. Kromě ohavností páchaných Švédy se v sudetoněmecké pověsti zachovala jména jednotlivých švédských vojevůdců, ojediněle i Gustava Adolfa; naproti tomu Valdštejn – a to je významné – se v ní téměř neobjevuje. O válce sedmileté (1756 – 1763) vypravují pověsti na severu Čech a Moravy a ve Slezsku, tedy v krajích, které leckdy samy byly bojištěm. Mnohdy se vynořují stejné látky jako v pověstech dřívějších, tak na při. Když se nyní v nich protestantští Prusové jako dříve husité a Švédové líčí jako násilníci a jako ničitelé obrazů svatých a bořitelé katolických chrámů. Čím dále k přítomnosti, tím více pověstí ubývá. Již od r. 1848 a 1866 – jak se zdá – schopnosti lidu tvořiti pověsti ochabla. Nicméně však nesmíme přehlédnouti, že nikdy nemohly války, které se vedly mimo vlastní území, zakotviti v pověstech tak pevně jako války, které nemilosrdně zasáhly území domácí.“
Další ukázky témat pověstí ukazují, jak se proplétala společná historie Čechů a Němců. Leckdy jsou tato témata oběma národům společná, jindy národy spíše rozdělovala. Ale většinou byla shodná, pouze se vedly spory o interpretace a poddání, které pramenilo z, již rozvinutého, kulturního nacionalismu.
„Nejhroznějšími průvodci a následky válek bývala odjakživa nejrozmanitější hromadná onemocnění, jež lid nazývá společným jménem mor. Pověsti, které vypravují o vzniku, řádění a o konci moru, jsou ještě dnes dosti rozšířeny. S válkou a s válečným utrpením konečně souvisí pověsti, které vyprávějí o poslední bitvě v budoucnosti nebo o tom, že panovník nebo hrdinové v nějaké hoře spí nebo prodlévají a že se vzbudí nebo objeví tenkrát, až nouze země nebo lidu bude největší. Tu máme prastarou představu o tom, že nebožtíci bydlí v horách. Kromě toho však jsou obyvateli takových hor také osoby, které byly do hory zaneseny z trestu nebo které se do hory utekly před nepřátelským pronásledováním a jednou z ní vyjdou, aby osvobodily zemi od nepřátel. Takové pověsti nacházíme jak u Čechů, např. v pověsti o blanických rytířích, tak u Němců. Císař Karel IV., na něhož je tu přenesena pověst o císaři Karlu Velikém anebo o Bedřichu Barbarossovi, spí se svým věrným vojskem v jedné hoře blízko Kašperka u Kašperských Hor; v zámeckém vrchu v Teplicích je „sedm spáčů“, v Špičáku u Mostu dlí třicet rytířů atd. Ve všech historických pověstech je hlavní věcí událost sama, a nikoliv osoba nebo národ. Jejich protikladem jsou pověsti, které vypravují o příslušnících jistých národů a které v jistému smyslu též náleží k pověstem historickým. Tak např. je historickou skutečností, že asi od r. 1400 přicházeli mužové, jednotlivě nebo ve skupinách, z Itálie a především z bohatého obchodního města Benátek do německého Středohoří a do tehdejších severních Uher, aby tam hledali drahé kovy. Lid je nazýval Vlachy (Walen, Welsche), později pak se stále více šířil název Benátčané, který dnes převládá. Tito lidé se staly středem mnoha pověstí o hornících a o pokladech , zčásti také o ďáblech. Lid věřil, že mají kouzelná zrcadla a kouzelné proutky a že se znamenitě vyznají v černém umění, jemuž se naučili v kouzelnické škole v Benátkách, a v zaklínání. Později lid věřil, že mají létací pláště a že se dovedou státi neviditelnými. Skrývají se jako čarodějnice ve větrném víru a mohou býti poraněni nožem vrženým do větru. A tak přeměnila živá obrazotvornost lidu během doby osoby původně historické v bytosti polomytické.
Nejrozšířenější látkou, která vyrostla z půdy Čech, je pověst o Krakonoši. A docela snadno pochopíme, že také Čechové v labských nížinách mající po staletí před očima vysoký hřeben Krkonoš věřili v jsoucnost mocného horského ducha, jemuž také oni přinášeli oběti, a že proto měli také účast v této pověsti.“

Jakousi vitalitu a (dle F. Palackého) „ vzájemné stýkání a potýkání“ dvou místních kultur v oblasti Krkonoš (Ripské hory, Obří hory, Riesengebirge) dokumentuje dvojí přístup k legendě těchto hor: ke Krakonošovi. Zatímco česká pověst a tradice vidí v postavě lidem blízkého Krakonoše dobrého ducha, který sídlí vysoko v horách, pomáhá lidem dobrým a zlé lidi straší, tak německá interpretace tohoto mýtu vyznívá poněkud jinak. Ti jej nazývali Ribenzall, Rüberzahl, tedy Rýbrcoul, a překládá se jako Zjevení. A tento „jev“ lidé vídali, jak sedává v sedle Sněžky, kde dnes stojí Slezská bouda a klátí nohama. Zároveň tento německý duch nebyl jednoznačně dobrý . Byl nevyzpytatelný a snadno se změnila jeho nálada z dobré ve zlou. Je schopen uškodit i lidem dobrým. V tomto rysu jeho povahy, tedy v nestálosti, se dobře zračí nestálost počasí v Krkonoších. Jeho temperament je tedy nejspíše dán právě povahou počastí v horách. Tato charakteristika tedy vyplývá z každodenní zkušenosti s životem v Krkonoších. Lze tedy usoudit, že klimatické podmínky plné zvratů více ovlivňovaly práci a úrodu sudetských Němců, než Čechů, usuzujeme-li tak podle pověsti o Krakonošovi. Avšak toto rozlišení není jasně zřetelným oddělením obou národů. I v české kulturní tradici posledních let se postava Rýbrcoula objevuje. Jeho role a význam kopírují popis jeho vlastností tak, jak jsem ho zde popsal. Rozdíl však je v tom, že v příběhu z Krkonoš se objevují obě postavy: Krakonoš i Rýbrcoul. Vytvářejí jakousi jednotu mýtických postav, které jsou přítomny na světě. Toto pojetí vychází, jak píše B. Balbín, z podobné pověsti ze Španělska a Francie, kde se toto Zjevení nazývalo Ronsewall či Roncevaux, odkud se lidovým jazykem a překrucováním dostalo až do Čech. Jak moc se oběma národnostem v Čechách nelíbilo právě pojetí druhé strany (či se jim nelíbilo to, že ti druzí mají vůbec nějaké jiné pojetí), lze doložit i z knihy Krkonošské pověsti, vydané roku 1908 , kde se do pověsti o Krakonošovi dostala i vzájemná česko-německá hašteřivost. Popisována je takto:

„ … Měl pro ně dary, radu, cit,
rád chodil mezi ně.
Jej ctil ten bodrý český lid
V pohorské krajině

Však udiven je pojednou,
Když cizé tváře zřel,
A cizou řečí ohyzdnou
Kol hovor lidí zněl

Ta cizá tvář, ta cizá řeč
Na hory, na nivy
Se rozlezla jak horská kleč
A palné kopřivy

Až k Sněžce vidí cizáky
Lézt stále blíž a blíž,
Jak vytiskují rodáky,
Pustoší jejich chýž.

A vidí mezi nimi juž,
Že málo kdo ho ctí,

A nevázaná cizá druž
Ho Rýbecálem křtí

Tu v hněv se zbouřil jeho stesk,
Své živly rozpoutal –
A hned strží proud a hrom a blesk
Se všech stran do nich pral.

Leč marný zápas, marný boj,
Vztek živlů slabý byl,
Dav cizáků jak vosů roj
Mu hory zaplavil…“

Oběma národům je také společná látka pověsti o Bílé paní, která se zakládá na prastaré víře v mrtvé. I zde se však sváří české a německé pojetí původu. Zatímco si Němci „vymysleli“, že: „pravzorem této látky je hraběnka Kunhuta z Orlamünde, zemřelá roku 1351, a kvůli vraždě svých dětí její duch neklidně obcházel na hradě Plassenburgu v Horních Francích“ , tak Bohuslav Balbín se domníval, že Bílou paní byla jistě historická Berta z Rožmberka, zemřelá roku 1476.

„Do oblasti ž e r t o v n ý c h p o v í d e k patří vyprávění o kocourkovských obyvatelích (Schildbürger). Vypravují se porůznu tu i tam, ale seskupují se také v cykly kolem určitých míst, jichž obyvatelé se stali pověstní – ať z jakýchkoliv důvodů – jako hlupáci nebo blázni. Od Hyršova v západních Čechách až k městu Belé na Slovensku a k Barbovu u Mukačeva na Podkarpatské Rusi je veliké množství míst, jejichž obyvatelé jsou pokládáni za hlupáky. Mnohdy vzbuzují posměšky sousedů zvláštností nářečí nebo výslovnosti. Dalším tématem byli tzv. prostonárodní duchovní (jako páter Hahn v Krušných horách, Hockewanzl v severních Čechách). Hledělo se na ně jako na veselé šprýmaře a také jako na kouzelníky. Schopnost lidu vytvářet další obdoby těchto veselých příběhů skončila, když roku 1881 Antonín Nittel poprvé vydal sbírku o Hockewanzelovi. Od té doby se obliba knihy tak rozšířila, že zcela zanikla potřeba další vytvářet. A tak je to s většinou lidového umění.“
1.2.1.2.2. Německá literatura v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Dr. Václav Maidl)

Tuto látku zde zprostředkovávám jako upravený zápis ze semináře občanského sdružení Antikomplex v Nových Hradech, konaný ve dnech 10.-11. 11. 2001 za účasti mnoha kulturních osobností a zástupců česko-německého kulturního dialogu. Pan dr. Václav Maidl zde přednesl přednášku o vývoji a struktuře sudetoněmecké literatury. Tento přepis je tedy záznamem přednášky.

Středohornoněmecká literatura začíná v českých zemích ve 30. letech 14. stol. (Johannes von Saaz: Ackermann aus Böhmen). Řadila se do širšího proudu tehdejší literatury .
Literatura se v českých zemích začíná rozlišovat podle jazyka počátkem 19. stol. Jungmann píše roku 1806 v Rozmlouvání o jazyce českém, II. díl: „České znamená česky psané…“ Naproti tomu B. Bolzano razí opačný přístup: zemské vlastenectví. Roku 1810 vydává výchovnou řeč Über die Liebe zum Vaterland. Od roku 1816 vzrůstaly třenice mezi studenty a Bolzano na ně reaguje řečí o nutné svornosti Böhmen der deutschen Zunge a Böhmen der tschechischen Zunge.
Objevuje se problém s neexistencí českého ekvivalentu slova böhmisch. Když byl Bolzano po císařově zákroku 1819 odstaven z funkcí v rámci univerzity, jeho díla byla opisem šířena mezi německými i českými studenty a kazatel se stal kultovní postavou zemských reformě-katolických kněží.
V roce 1816 vydává historik a spisovatel Gerle knihu Sage aus Böhmen. Dokazuje v ní jednotné mýtické kořeny.
Karl Egon Ebert, Bolzanův žák, vydává epos Vlasta a později i dílo Bretislau und Juta, které ve 20. letech mělo velký ohlas v „böhmisch“ společnosti. Stalo se to přímo módou, nosily se klobouky typu Vlasta, až do 50. let se tato hra uváděla na divadelních scénách. Ebert se stává spolupracovníkem Františka Palackého při vydávání časopisu společnosti Vaterländisches museum a je hlavním redaktorem jeho německé verze. Zavádí později Františka Palackého do Salónu Měchurů - Spolku pražské německé buržoazie. Později se objevují německé milostné dopisy od Palackého.
V polovině století jsou německým ekvivalentem Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského Alfréd Meissner a Moritz Hartmann. Před rokem 1848 mají zájem o historické látky, zvláště o husitství. Hartmann srovnával husitství s tristním dneškem, vnímal ho podobně jako Palacký ve svých Dějinách. Naopak Meissner jej chápe jako přímý předstupeň německé reformace a francouzské revoluce, akcentuje jeho úsilí o společnost sobě rovných. Po roce 1848 končí jednota liberálních postojů a vyjevuje se různost nacionálních postojů. Hartmann je druhým nejmladším účastníkem frankfurtského všeněmeckého sněmu.

Adalbert Stifter je představitel ideálu smířlivého soužití (od konce 40. let do roku 1867 psal Vítka, románovou fresku z 12. století, stavící na německých i českých příbězích svornosti, jež není srovnatelná se spory v královské dynastii a zemské šlechtě. Spis věnoval královskému hlavnímu městu a allen Böhmen).
Roku 1829 píše K. H. Mácha své Versuche. Při jazykovém dělení literatury by spadaly do německé větve.

V Praze slábnou německé politické pozice, od poloviny šedesátých let jsou Němci na radnici již marginální. Zato zlatý věk zažívá šumavská literatura. Píše zde skoro každý kněz či učitel, oslavují regionální způsob života (např. Joseph Peter).
Koncem století se štěpí literatura velkých sídel a zapadlých oblastí, střetává se Heimatsliteratur a Moderne Literatur, nadaní autoři odcházejí do velkých sídel. Málokdo se vrátil (Stifter, Isidor Proschek, Josef Gamm).
V osmdesátých letech se pozvedává Berlín, tudíž odcházejí i tam (expresionista Walter Serner, Melchior Fischer, Viktor Hartwiger).

Pražská literatura se těší vysoké popularitě, a to i ve své době, díky Brodově popularizaci (zásluhy o vydání Werfela – Wir sind – 1912 v Lipsku). Jde o první období Rainera Marii Rilkeho naplněné tematikou českého prostředí (Zwei Prager Geschichte). Tvoří zde Friedrich Adler a Hugo Zauss, později Gustav Meyrink a Paul Leppin. Pražští autoři projevují zájem o to, co se děje v jinak mluvící části obyvatel korunních zemí (Leppinovy studie o českých novinkách, příspěvky v Moderní revue – v češtině). Roku 1916 jsou přeloženy Bezručovy Slezské písně s doslovem Franze Werfela. Otto Pick, Pavel Eisner a Rudolf Fuchs překládají významná česká díla. V Prager Presse, financovaném vládou, se dostává místa zejména moderní literatuře.

Heimatsliteratur se zatím postupně mění na Deutschnationalliteratur (Joseph Peter), utvrzují se obranné postoje a vzniká Grenzlandroman.
Jediné české kladné postavy v německé literatuře byly milenky. Objevovaly se převážně v Grenzlandroman a schematickém Sudentenroman. Češky jsou v něm pastí pro německé studenty přicházející do Prahy. Třeba u Watzlika jsou postavy často jen věšáky na politické postoje.

Fritz Mautner: Der letzte Deutsche von Blatná. Příklad Grenzlandrománu.
Hans Watzlik: Oh, Böhmen (1917) – nacionálně-sentimentální, obsahuje i
Wilhelm Bleier – nacizující tendence od třicátých let.
Joseph Mühlberger usiloval o sjednocení pražských a regionálních autorů, vedl časopis Witiko (psali do něj Brod, Franz Leppa, Hans Watzlik, otiskoval Kafkovu pozůstalost), roku 1923 zde vychází studie Zum Geschichte der Sudetendeutsche Literatur.
Roku 1928 byla zavedena Čs. státní cena za německy psanou literaturu (i pro ty, jež tu jen žili, i pro ty, kteří odsud pocházeli). Odměňovala se i hudební díla, komise byla složena převážně z německých autorů. Ocenění dostali Franz Werfel, Quido Poppenheimer, roku 1931 Hans Watzlik (Za knihu Der Pfarrer von Dornloh).
Roku 1936 se Bund der sudetendeutschen Schriftsteller pod Bleierovým vedením silně nacionalizuje, ztrácí svůj umělecký charakter.

Šumavská literatura
- existuje posledních 200 let (od konce války) a souvisí s rozvojem vzdělanosti
- vytvářeli ji místní faráři a učitelé, později novináři
- za zakladatele je pokládán Adalbert Stifter, dokázal zachytit nezaměnitelný ráz šumavské krajiny a její poetiky (Horní Planá, Sv. Tomáš)
Dělení témat:
1) místní pověsti
- Josef Rank: Aus dem Böhmerwalde – vyprávění o selském životě z vlastní zkušenosti
- Gustav Jungbauer
- Watzlik: Böhmerwaldsagen (1924)

2) průvodci
- Josef Rank (sever) a Hans Watzlik (jih)
- Joseph Wenzig (autor libreta k Smetanově Libuši)
- Johann Krejčí: Der Böhmerwald – objevil Šumavu pro celou českou společnost
- Jürgen Serke: Die Böhmische Dörfer

Jih Šumavy je respektován jako doména Adalberta Stiftera, proto se o něm psalo méně a hodně opatrně.

Praha magická

Němečtí autoři byli fascinováni jejím geniem loci, byť už byla spíše českým městem.
Praha meyrinkovská, leppinovská je romantická, ale i nebezpečná svou erotickou komponentou.
Leo Hans: Die zwölf Nächte in Prag

1.2.1.3.Hudba

Oddíl o tradiční hudbě bychom rádi nechali opět zahájit úryvkem z textu G. Jungbauera.

„Lidová píseň německá se v mnoha věcech liší od české. Jako Němci mají raději krátké pověsti, avšak Čechové široce rozvedené pohádky, tak je tomu obdobně i u lidové písně. Německá píseň je krátká a stručná, česká však miluje drobnomalbu. Nadto pak kupí slova zdrobňující a jména domácká. V písni německé převládá epika, v české lyrika, která ovšem je v Čechách silněji zastoupena než na Moravě. Tam nalézáme spíše prvky bájeslovné, zde má převahu veselá píseň taneční. Po stránce hudební si popřává lidová píseň německá více volnosti, kdežto česká zachovává přísný rozměr. Veliký rozdíl pak vzniká tím, že se lidová píseň německá začíná téměř stále předrážkou, kdežto původní lidová píseň česká ji nezná. Lidová píseň německá má s lidovou písní českou společných rysů více v Čechách, kde se dává přednost stupnici durové, než na Moravě, kde v lidové písni české převládá stupnice mollová. Bližší vztahy mezi lidovou písní německou a neněmeckou se vyvíjejí na jazykových hranicích a v jazykových ostrovech. Přejímají se nápěvy a v krajích dvoujazyčných se může také státi, že Němci zpívají písně cizí. Nadto pak vzniká zvláštní druh písní smíšených; ty mají zčásti jistě týž původ jako latinsko-německé smíšené písně v středověku. Neboť najisto se vloženými slovy a verši v cizí řeči chce zdůrazniti, že ji člověk zná, tu a tam chce se dosíci komického účinku anebo zabaliti do řeči cizí to, co si nelze dovoliti vysloviti v řeči mateřské. Jsou tři druhy smíšených básní. Jedny vsouvají do textu jen ojedinělé výrazy z cizí řeči. Druhé překládají do němčiny každé slovo nebo každý verš. Tak se začíná píseň, která byla zaznamenána v roce 1930 ve Vrátě u Českých Budějovic, těmito verši:

Marie, kde jsi byla?
Marie, wo bist g´west?
V zahradě jsem byla,
Im Garten bin i g´west.

Sem náleží také ony dětské rýmovánky, které mají usnadniti naučení cizím slovům, např. nůž Messer, lepší besser, kyselá sauer, sedlák Bauer atd. Do třetí skupiny náleží ony písně, v nichž se německá a cizí slova a verše vespolek střídají nebo mísí, ale k překladu nedochází. Takové písně jsou ovšem možné jen v těch krajích, kde obyvatelstvo zná obě řeči. Nejrozšířenější je píseň, která se bezpochyby uchovávala mezi vojáky v bývalé monarchii rakousko-uherské, neboť se vyskytují také obměny, kde jsou místo veršů českých polské nebo slovinské. Jedno znění z jazykového ostrova jihlavského se začíná takto:

Můj zlatý Pepiček,
Was hast gemacht?
Že já spát nemohu
Die ganze Nacht.“

Oblast sudetoněmecké hudby, muzikantství a výroby hudebních nástrojů je velmi bohatým a úspěšným příkladem, jak se češství a němectví spojilo dohromady. Oba národy byly na úrovni tradičních společenství vychovávány ve velmi hlubokém hudebním cítění. Lidová hudba, jak duchovní, sakrální, tak i taneční a žertovná, byla denním průvodcem lidu. V oblasti západní části Krušných hor se dobře ujala výroba hudebních nástrojů. Především v Kraslicích (žesťové, dechové a bicí nástroje), a v Lubech (smyčcové nástroje). V Kraslicích dodnes existuje výroba bicích souprav a kytar. Před válkou se zde vyrobilo ročně 100 000 žesťových, 14 000 dřevěných hudebních nástrojů, k tomu ještě 4500 saxofonů a 200 000 tahacích harmonik . V Lubech se i dnes vyrábějí housle. Před válkou zde bylo 64 provozů, kde se vyráběly hudební nástroje. V roce 1929 zde 4500 zaměstnanců dosáhlo roční produkce 66 miliónů korun. Drtivá většina zboží šla na export. Proto se staly Krušné hory základnou mnoha hudebních skupin, orchestrů, potulných kapel a jednotlivých hráčů. Takto vyučení lidé měli možnost hrát v lázeňských městech, v nespočetných kvartetech, kapelách i orchestrech, pro hosty a to za velmi slušný výdělek. Mohli také hrát po vesnických tancovačkách¨, případně odejít do ciziny, kde bylo jméno krušnohorských hudebníků velmi známé a cenné. V bývalém městečku Přísečnice na hřebenu Krušných hor byla velmi známá škola hry na harfu, odkud její absolventi mířili do celé Evropy. A jak bylo správně řečeno, kde se vyrábějí hudební nástroje, tam se na ně také musí umět hrát. S odchodem těchto lidí ztratily hory i nápěvy, melodie a harmonie.
Slavný barokní skladatel Johanes Stamic byl také sudetský Němec, stejně jako Gustav Mahler, který pocházel z jihlavského jazykového ostrova.
Rád bych zde zapolemizoval nad dávnou pověstí Čechů jako zdatných muzikantů. Od mládí slýcháme, že se dříve říkalo: „Co Čech, to muzikant“. Bereme to jako poctu a jsme na to pyšní. Takto mluví o Češích i českých Němcích anglický cestující diplomat Sealsfield : „Jedině hudba prozařuje melancholické čelo Böhma neboli Čecha. Je překvapující, jak hluboký smysl pro hudbu má Čech z nejnižší třídy. Jeho zasmušile upjatý pohled se projasní, jeho bystrý šedý zrak zajiskří a vzplane ohněm a citem, člověk se úplně změní. Nic nemůže překonat důstojnost a harmonii duchovní hudby.“ Kdesi jsem ale četl, a myslím, že to vyplývá i z ducha doby před první republikou, že Češi zpívali hlavně proto, že si zoufali nad svou národní situací. Aby zapomněli na nadvládu a úpadek českého jazyka, tak pracovali a zpívali si při tom. Bránili se zpěvem. Je v tom silné cítění, oddanost a zároveň pocit nezvratnosti, že Češi přežijí, ať se děje, co se děje. V tomto případě rčení: „Co Čech, to muzikant“ vyznívá v jiném smyslu. A zase tolik hrdosti na to bychom mít neměli. Avšak česká muzikálnost byla v Evropě známá. V 18. století se tvrdilo, že Čechy jsou konzervatoří Evropy. Nemělo by se proto zapomínat i na to, že velký podíl na této pověsti měli i čeští Němci.

1.2.1.4. Umění a tradice

Příkladem lidového výtvarného umění v západních Čechách bylo malování na sklo. Podle zjištění českého gubernia se první tři malíři lidových obrázků na sklo v Čechách usadili v roce 1798 v Horské Kvildě. Byli to bratři Peterhanslové a K. Hilgarten, pocházející z Pasovska. Hromadnou výrobu lidových obrázků na sklo založil v Horské Kvildě Jan Verdeber. Specialitou Verdeberovy dílny byl sv. Jan Křtitel a Jezulátko s korunou. Produkce činila údajně kolem 40 tisíc obrázků ročně. Významnou oblastí lidové tvorby bylo betlemářství. Dřevěné betlémy různých typů a pyramidy byly oblíbeny zejména v Krušných horách. Zatímco u českého etnika byly oblíbeny od konce 19. století chodské betlémy a Alšův český betlém, u německého etnika se vyskytují betlémy s tyrolskými motivy a kroji. Rodina, domácnost, zvyklosti a obyčeje mají svá specifika v oblastech s převažující německou populací. Tak například německá svatba se na rozdíl od české vyznačovala hojnou účastí svatebčanů, a to i u méně zámožných vrstev. Při německé hostině nesměla nikdy chybět prosná kaše, přinášející štěstí, a svatební koláč, ozdobený stromečkem. Ke křtu se na Šumavě u Němců při hostině podával samkas (Chrisam-Käse), tento sýr byl spolu s bílým chlebem slavnostním jídlem. Pohřby byly u německého etnika podobné pohřbům českým. Pouze na Šumavě byl zakotven starobylý obyčej ukládání na úmrtní prkna (tottenbratty) a pohřbívání na hřbitově až v příznivějších klimatických podmínkách. Charakteristickým obyčejem pro německé etnikum, zejména Šumavy, bylo obchůzkové předvedení událostí kolem Kristova narození. Místy v oblasti německého osídlení koloval od adventu po domácnostech obraz sv. Josefa a Panny Marie hledající nocleh. Den mláďátek (28. prosinec) platil za nešťastný, v některých oblastech německého osídlení jej však dřevorubci považovali za svůj svátek. Poslední den v roce byl zejména v oblasti německého etnika nocí pověrečnou. Celkově lze ale říci, že výroční obyčejová tradice českého i německého obyvatelstva se výrazně od sebe nelišila. Zdůrazňování určitých specifických složek, charakteristických jen pro jednu národnost, přicházelo zvenčí.

1.2.2. Kultura hmotná

1.2.2.1. Typologie osídlení:

Zde se budeme věnovat vývoji a struktuře osídlení v pohraničních oblastech. Opět budeme vycházet z textu Gustava Jungbauera .

„Nestejnými podmínkami zeměpisnými, dějepisnými, hospodářskými a jinými se vysvětlují různé podoby sídel. Především je třeba rozlišovat osamělý dvůr od skutečné vesnice. U vsi samé následují po nejstarším nepravidelném uspořádání vsi (po vsi shlukové) pravidelné tvary vsi okrouhlé a podélné. U této zase rozlišujeme ves řadovou, ves oválnou a ves ulicovou.
Osamělé dvory se vyskytují zvláště tam, kde pro nepatrný rozsah obdělávatelné půdy není větší osídlení možné, tedy na chudé hornaté půdě nebo na osamělých vyvýšeninách bažinatých nížin. Samotami bývají obyčejně také mlýny ležící stranou od vesnice. Při přiměřeném růstu obyvatelstva může během času vzniknouti zastavěním sousedních pozemků větší množství osamělých dvorů a z těch se potom vyvine ves shluková.
Ves shluková byla původně pouhým uspořádáním nahromaděných domů. Později však pronikl do této hromady řád: vytvořila se nejprve soustava cest, vznikla náves a na ní nebo na návrší mimo ves byl vystavěn kostel, který takto ovládal celé okolí. Poněvadž pozemky ležely roztroušeně, docházelo v takovýchto vsích častěji než v osadách pravidelně rozložených k rozepřím o příjezd na pole a na louky, k rozepřím o hranice a o používání lesů a pastvin zůstalých v společném majetku. Z druhé strany však právě tyto neurovnané poměry donucovaly k svornému jednání, vedly k polním řádům, v nichž se upravovala doba polních prací, začátek žní aj., a k jiným ustanovením, jež mohla přispěti ke vzrůstu smyslu pro celek a ke vzniku pravé vesnické pospolitosti.
Ve vsi okrouhlé je kruhovitě seskupeno jen několik domů, šest až osm, kolem okrouhlé návsi, z níž vede jen jediná cesta; tento druh vsi nacházíme v širokém pásu, který se táhne od severu na jih a který byl kdysi hranicí mezi starou zemí německou a osídleným územím slovanským, tj. ve východním Holštýnsku, v Meklenbursku, v Pomořanech, ve východním Hanoversku, v Brunšvicku, v Braniborsku, v Durinsku, v Gotě, v Altenbursku, ve Francích, v Sasku a ve Slezsku. Na našem území, zvláště na Šumavě a v jejím předhoří a v západních Čechách, se právě tak jako v Horní Falci vyskytují vsi okrouhlé, ale ty nemůžeme pokládat za pravé okrouhlice. Tyto vsi, jimiž silnice nebo cesta prochází, jsou spíše malými oválnicemi.
Za silného osidlovacího hnutí na východě ve 12. a 14. století, kdy na rovinách bylo volného místa stále méně a méně, museli osadníci postupovat do pohraničních hor a tvar svých sídel přizpůsobovat nové krajině. Tu vyhovovala ves řadová nebo ves lánová, která se většinou rozkládala podél vodního toku. Přitom nestojí domy pravidelně jeden vedle druhého, nýbrž řídí se útvarem krajiny, s jejíž půdou nebylo v oněch stoletích nutno tak šetřit. Vodní tok je přitom namnoze podélnou osou a základní čarou, jejíchž zákrutů a záhybů se domy přidržují. V takových osadách se mohl vývoj díti jen ve směru podélném, a tak vznikaly dlouhé vesnice a později dlouhá města, které se táhly často po celé hodiny a dělily se na část horní a dolní nebo dokonce na část horní, střední a dolní. V takových vsích žije sedlák namnoze sám pro sebe. Vyvíjí se silně vyhraněný smysl rodinný, kdežto smysl pro celek a pocit sounáležitosti se projevuje jen slabě.
Místo vsi řadové mohla být vybudovaná ves oválná (oválnice) zejména tam, kde se nová osada zakládala ne v úzkém údolí, nýbrž na široké horské stráni, kde středem je veliký trávník. Na něm stojí většinou kovárna, na něm leží rybník, na něm se zdvíhá kostel a v novější době se na něm zřizovaly škola, hasičská zbrojnice a jiné veřejné budovy. Silnice vedoucí do vsi se při vstupu do vsi rozvětvuje, vede kolem tohoto trávníku podél řad domů a sbíhá se zase na konci vsi. Tento druh vsi můžeme dobře pozorovat při větších řekách, např. při horním toku Vltavy na jižní Šumavě, kde se pro bažinatou půdu a pro nebezpečí povodní musely osady přesunout na návrší a na stráně.
U vsi ulicové musíme rozlišovat dvojí tvar: jeden, starší, kdy domy stojí obráceny k vesnické silnici zpravidla stranou širokou, jak je tomu často např. na jižní Moravě; druhý, mladší, kdy domy těsně vedle sebe seřazené obracejí k silnici stranu štítovou, jak je tomu na př. na Podkarpatské Rusi u drvoštěpských vesnic vzniklých od poloviny 18. až do konce 19. století. Při zakládání těchto vesnic nerozhodovalo již jako za osídlovacího hnutí na východě, obdělávání pole a chov dobytka, nýbrž rozhodovalo dříví, které se muselo dopravovat z lesa. Proto byla někdy před zřízením domů hotova již silnice, a osadníkům se při ní přiděloval pozemek a půda, ale ne již tak štědře jako za oněch raných staletí. Neboť tito osadníci neměli platit úroky z výnosu svého hospodářství, nýbrž měli těžit z lesa, měli být a zůstat dřevaři, ne rolníky.
Ze vsi, která se polohou nebo z jiných důvodů k tomu hodila, mohlo se vyvinout město. Na našem území však většina měst byla založena již úmyslně jako města. Kdežto na celkovém německém území se obyčejně rozeznávají římská a západoněmecká města tržní, města shluková, východoněmecká města osadnická, města renesanční nebo sídelní, města rokoková a konečně města doby novější, postačí, uvedeme-li jako útvar nejdůležitější pro území obývané německou menšinou východoněmecké město osadnické, k němuž se pak přidružuje město doby novější; při tom nepřihlížíme k ojedinělým, shlukovým městům, která vyrostla ze shlukových vsí.
Východoněmecké město osadnické se budovalo právě pro své plánovité založení pravidelně; nejdůležitějšími jeho složkami jsou tržiště, na němž se cesty protínají v pravém úhlu a městské zdi. Dvěma nejvýznačnějšími budovami jsou stále kostel, který stojí zpravidla na náměstí blízko tržiště, a radnice, která buď uzavírá jednu stranu tržiště (tak je tomu např. v Českém Krumlově nebo v Litoměřicích), nebo stojí uprostřed náměstí (tak je tomu např. v Uničově a v mnoha jiných městech a městysích).“
Zde je zajímavé připojit autorovu kritiku novodobých průmyslových měst a čtvrtí. Zdá se, že dnešní neduhy architektury jsou převoditelné i do doby starší, tedy po vzniku průmyslového města.
„Proti těmto pěkným starým městům jsou města novější – pro ta se nejlépe hodí název města průmyslová – výtvorem ošklivým. Právě na sudetoněmecké půdě průmysl od poloviny minulého století velice rychle vzrůstal; avšak těžké následky světové války a světová krize posledních let tento vývoj zpomalily nebo docela zastavily. Vyrostly domy takové a města taková, že u nich nemůže býti o duchovní nebo umělecké tvůrčí činnosti již ani řeč. Teprve krátce před první světovou válkou vzniklo hnutí pro ochranu domoviny a dosáhlo toho, že se i ve městě, kde jen to bylo možné, dbalo vkusu a smyslu pro umění. Nyní poskytuje většina sudetoněmeckých měst obraz velice nejednotný. V blízkosti starého města, kde se ještě krásné měšťanské domy mnohdy tísní mezi střízlivými obchodními domy, se zpravidla zdvíhá vilová čtvrť s domy pěknými, i méně pěknými; v městě nebo na jeho obvodě však straší jednotvárné tovární budovy, hrozné dělnické činžáky nebo domky dělníků jeden jako druhý. Musíme závidět těm menším městům, která si mezi vesnickým obyvatelstvem, zabývajícím se většinou hospodářstvím, mohla uchovat svůj oduševnělý a vkusný vzhled, svůj starý ráz a krásu svého náměstí až dodnes.“

1.2.2.2. Německá architektura v Praze 1900 – 1918

Tuto látku zde zprostředkovávám jako upravený zápis ze semináře občanského sdružení Antikomplex v Nových Hradech, konaný ve dnech 10.-11. 11. 2001 za účasti mnoha kulturních osobnosti a zástupců česko-německého kulturního dialogu. Pan Doc. Dr. Jindřich Vybíral zde přednesl přednášku o vývoji a struktuře sudetoněmecké architektury. Tento přepis je tedy záznamem přednášky.
Také v oblasti architektonické tvorby se projevovala odlišnost českých a německých autorů, potažmo i jejich národní cítění a pořadí hodnotového uměleckého žebříčku. Velmi výrazný je důraz německých architektů na tradice, uchování a rozšiřování ducha místa a vysoká míra konzervativnosti v projevu. Oproti tomu české novátorství působí strohým, modernistickým pojetím a výrazným zaujetím západními trendy v architektuře, zvláště ve frankofonní oblasti. I zde se tedy zračí jiný důraz ve vnímání a prosazování hodnot pokroku resp. tradice v umění. Sudetští Němci představovali etnikum, které bylo hlouběji spjato s přírodou a její mystikou. Příroda, a život v její blízkosti představovaly největší inspiraci pro jejich tvůrce. V období konjunktury a rozmachu českého stavitelství, podníceného Národním obrozením, představovala národní idea sudetských Němců jediný výrazový prostředek. Zatímco Češi objevovali evropskou kulturu, překládali velká díla historická i současná do svého jazyka, čeští Němci hledali stále nový vítr pouze ve své domovině, ve svém konzervativním venkovanství. To se později stalo idealisticky uchopeným symbolem čistoty, ryzosti a tvrdosti charakteru germánského lidu, který měl ukázat výraznou převahu nad „prázdným“ moderním gestem Čechů. Čeští Němci tedy více bránili minulost a díla doby minulé, než Češi. S historií je více spojovala společná, německá, jazyková kultura a politika habsburské říše. Češi zase bojovali za moderní, nové přístupy k interpretaci starých témat a i za zcela nové přístupy.

Bernard Gribber vydal studii o české středověké architektuře, jejíž ústřední otázkou bylo: Co je českého na umění v Čechách. Protože si v knize odpověděl, že velmi málo, byl z Prahy vyštván (jiný historik architektury, Woltmann, podotkl, že téměř nic). Tady někde začíná jablko sváru jménem architektura v Čechách mezi Čechy a Němci.

Pohled do historie:

Ze západu k nám proniklo prostřednictvím německých architektů stavební umění používající kámen jako základní stavební materiál. (mimochodem, na bustě Petra Parléře jakýsi buditel v době národního obrození přetesal údaj o původu z „de Bolonia“ na „de Polonia“. Přišlo se na to až ve dvacátých letech minulého století)
Němečtí kunsthistorici zakrývali původní (české) stavby, zatímco Češi zpochybňovali zásadní přínos ze strany Němců.
České dějiny se dlouho tradují jako boj dobra – moderního, pokrokového – se zlem – tradicionálním, zpátečnickým. Právě Němci představovali to, co je konzervativní, autochtonní, domácí, svébytné.
Německé umění jako všechno německé v zemích Koruny české je spojeno se základní proměnou české společnosti v době, kdy vzniká menšinová česko-německá (deutschböhmisch) společnost.
V osmdesátých letech 19. stol. se totiž rolnické české obyvatelstvo vymanilo z poddanství a vytvořila se srovnatelná prostředí, vyrovnaly se možnosti obou částí zemského společenství.
Obec architektů byla značně národnostně smíšená. Např. Ignác Ullmann (autor školy ve Vodičkově ulici, farního kostela v Karlíně a budovy dnešní AV v Praze) byl prezentován jako první český národní architekt, ale vlastní poznámky si psal v němčině. To Josef Schulz si s kolegy dopisoval česky, v němčině si však vedl osobní korespondenci a vlastní studie a poznámky. Josefa Zítka si Češi chtěli přisvojit, pak ho ale naštvali Národním divadlem, k tomu měl německou manželku, tak utekl do německé komunity.
Roku 1865 byl založen Spolek architektů a inženýrů království českého – za účelem „oběma národům zde zastoupeným vyjít co nejvíce vstříc.“ Němci se po čase začali cítit ohroženi českou převahou, začali se oddělovat, ale zůstalo zachováno právo svobodného užívání obou zemských jazyků. Českým členům se děkovalo, když na plénu hovořili německy. Postupem času získával Spolek stále slovanštější ráz, až se zde čeština uzákonila jako jediný jednací jazyk.
Roku 1869 Němci založili Německý polytechnický institut, aby nezůstali v druhořadém postavení.
Čechům vyhovovala dvojjazyčnost společných institucí, protože v nich mohli nad Němci dominovat. Proto postupně vznikla např. samostatná Německá akademie.
Německé stavby usilovaly o maximální neutralitu (Rudolfinum), kdežto české odrážely zřetelněji nacionální tón. V osmdesátých letech dochází ke skutečné válce Čechů s Němci.
Soutěže na veřejnou výstavbu se vypisovaly de facto jen pro jeden nebo druhý zemský národ. Např. soutěž na dostavbu radnice jen pro Čechy, taktéž pomník sv. Václava a Františka Palackého.
Akademická knihovna musela mít národní křídla odpovídající velikosti i výzdobou vkusu jednotlivých národů.
Dochází k marginalizaci sudetských Němců, německé zakázky dostávají vídeňští architekti (např. Felner a Helmer staví Nové německé divadlo a Joachim von Foerster trestní soud ve Spálené ulici). Češi a Němci se v reakci na tento nárůst počtu rakouských vítězů spojili (když šlo o peníze…) a prosadili, že se státní zakázky mohou přidělovat jen domácím firmám.

Němci neskrývají své rozčarování z vlastní nemohoucnosti a potlačují svůj obdiv k českému vzmachu. Horlivě odsuzují českou dravost, jež pohřbila národnostní smír. „Pro ně se všechno mění v politiku, i umění. Přeje jim vláda, doba i bohové…“ Okrajově se mezi německými intelektuály objevuje vědomí vlastní spoluviny v sebeuspokojení německé národní elity (např. vídeňský kritik Franz Selmer). Z někdejších nositelů kultury se stává okrajová menšina. Dokud šlo o spolupráci, obě společenství z toho profitovala. Jakmile však došlo k boji, Němce to, alespoň ve výtvarném umění, zahubilo.

Friedrich Kick, progresivní tradicionalista, začal v Praze učit moderní architekturu. Joseph Zasche, autor budovy dnešního izraelského velvyslanectví, prvního moderního domu v Praze (Bankovní jednota na začátku Příkopů), prvního secesního kostela v Čechách (starokatolický v Jablonci n/N).

Důležitá stavba – sídelní budova Cukrovarnické jednoty na Senovážném náměstí (dnes ČSOB) – soutěž vyhrál nejvýznamnější moderní architekt tehdejšího Německa, Mnichovan Theodor Fischer. Po dokončení projektu byl ale postupně vytlačen a díla se ujal Joseph Zasche. Výsledkem je spojení citací z různých pražských staveb, smyslem bylo začlenit budovu do pražského prostředí. Pro německou architekturu v Praze je klíčovým pojmem kontextualita.

Projekt německé univerzity.
Ministerstvo po peripetiích udělilo pozemky u vyústění Mikulášské (dnešní Pařížské) třídy, kde měl být postaven rektorát, katolická a právnická fakulta – naproti novému ústředí české univerzity. Realizace byla svěřena Janu Kotěrovi a Josephu Zaschemu, což ale narazilo na odpor českých konzervativních architektů (např. Antonín Balšánek, tvůrce Obecního domu). Výsledný projekt měl tedy roku 1913 tvář v duchu umírněného barokního klasicismu. Státní úřady dodaly potřebná povolení až o dva roky později kvůli nátlaku následníka trůnu, který nenáviděl Otto Wagnera. Po říjnovém převratu schválila nová republika budovu pro pražskou Právnickou fakultu a německá univerzita byla odsunuta na později. 1928 zazněl poslední slib – holešovický břeh - , ale i ten padl kvůli odporu pražských radní.
Podobně na tom byla německá technika. Roku 1906 byl postaven základní kámen, a to bylo přes protesty a petice studentů všechno. Německé snahy o rekonstrukci Německého domu na Příkopech skončily na tradiční neochvějnosti pražských radní. Po válce se z toho stal Slovanský dům a dnes je tam multikino.
Zascheho Bankovní jednota schytávala od nacionálních sentimentalistů útoky kvůli své hladké puristické fasádě. Pochvalu si ale získala od SVU Mánes. Německé stavby měly naději, pokud byly pojaty v duchu modernismu – rodila se naděje na kosmopolitní symbiózu modernistů (zdaleka nejen Kotěra a Zasche).

Architektura jako nositel kolektivní identity.
Němci přisuzovali Čechům nepůvodnost, vnějškovost, vše u nich pochází z kulturního západu. Franz Spina: „Česká kultura je spíše praktická než idealistická, vítězí často hrubší jednoduchost.“

Národní stereotypy:
Český: co je dobré = moderní, a co je moderní = francouzské. Výrazovými prvky jsou románský purismus, formalismus a lidovost.
Německý: co je dobré, zachovává domácí tvář, kladné je také pochopení genia loci, obnovování tradičního. Výrazovými prostředky jsou zhmotnělá idea nordické fantastiky a mocného archaismu. Roli hraje také hrdý individualismus, a obecně důraz na ideu.
Z pohledu sudetoněmeckých autorů mělo umění povstávat z duše národa bez ohledu na styl a módu, Tento přístup se projevuje odporem vůči čemukoli efemérnímu.

Po roce 1918 existovala pro Němce stejná možnost získávat zakázky jako dříve, ale museli pracovat v součinnosti s českými kolegy. Dopadlo to většinou tak, že Němcům zůstala dřina (půdorysy, instalace, technika) a Češi sklidili ovoce (dělali fasádu) – např. Zasche a Janák (Adrie), Zasche a Kotěra (Všeobecný penzijní ústav).
Konvenční architekti měli vždy větší komerční úspěch.
Němci se realizovali v malých soukromých zakázkách či na obytných stavbách. To ale nebyla příležitost pro velké umělecké činy.

1.2.2.3. Hospodářský život

Jen menší část německého obyvatelstva sídlí v úrodné rovině nebo v plodné pahorkatině, větší část bydlí v chudých lesnatých horách a v úzkých horských údolích. Tam půda nemohla uživit vzrůstající obyvatelstvo, které se muselo již brzo ohlížet po jiných možnostech výdělku, muselo se chopit domácké práce a domáckého průmyslu a kromě toho se snažit o odbyt svých výrobků také za hranicemi své užší domoviny. Tak z nouze a z chudoby vyrostly v sudetoněmecké hornatině živnosti, průmysl a obchod.
Přes to však stále zůstávala část obyvatelstva bez výdělku. Musela odejít z domova a v cizích krajích a zemích hledat obživu. A tak odcházeli každý rok četní Němci z českých zemí, jakož i ze Slovenska jako sezónní dělníci za hranice, hudebníci z Krušných hor byli oblíbeni po celém světě zvláště v době předválečné, kdy se mohlo zcela volně přecházet ze státu do státu, a Hlučíňané chodili jako podomní obchodníci po celém Německu. Takový potulný život je důležitý po stránce národopisné, poněvadž s ním souvisí přejímání národopisných zvláštností, které vtiskuje původní podstatě a základnímu způsobu života nové rysy, starou lidovou tradici rozrušuje anebo stírá a vede k útvarům smíšeným. Tak se, pokud jde např. o Hlučínsko, projevila v odpovědích na dotazníky „Atlasu německého národopisu“ téměř zarážející pestrost a pomíšenost národopisných útvarů.
Stejné životní podmínky, jak je vytváří povaha půdy, podnebí atd., vedly k stejným nebo k podobným hospodářským poměrům na té i na oné straně státních hranic. Obyvatelé Krušných hor na straně sasské provozují domáckou práci téhož druhu (od výroby hudebních nástrojů po paličkování krajek) jako obyvatelé na straně české. Na území kmene slezského se nacházejí na té i na oné straně státních hranic především tkalci a soukeníci. Mylný však je názor, že je třeba začátky každé živnosti a každého průmyslu hledat za hranicemi. Nezřídka je tomu právě naopak. Tak např. výroba umělých květin na severu Čech vznikla v Mikulášovicích přibližně na začátku 19. století. A teprve, když v roce 1835 byl vývoz severočeských umělých květin do Německa znemožněn, anebo alespoň ztížen, poněvadž Rakousko nebylo členem německého celního spolku, teprve tenkrát se pomalu stále více a více výrobců květin stěhovalo z Mikulášovic do Soběnice (Sebnitz) v Sasku, jež se pak rovněž stala střediskem výroby umělých květin.
Uvnitř státu jsou značné rozdíly v tom, jak se provádí hospodářství; nejsou to jen rozdíly mezi kraji rovinatými a sadařskými, kde se daří chmelu, cukrovce, vínu, ovoci a zelenině, a mezi kraji hornatými, kde se pěstuje jen orba a chov dobytka, nýbrž i rozdíly mezi krajinami stejného hospodářského rázu, neboť se hospodaření neprovozuje všude stejně znalecky a plánovitě; vedle hospodaření vzorného je také hospodaření zaostalé.
Země sudetská je bohatá na nerostné suroviny. Bylo zde mnoho zlatonosných vod, mnoho rud se těžilo. Na severozápadě bylo velmi rozšířené cínové hornictví. V drsných horských oblastech Krušných hor byla práce horníků jedním z nejtvrdších typů zaměstnání vůbec. Extrémní podmínky panující pod zemí se doplňovaly s extrémními podmínkami hor. Horníci opravdu zřejmě zakoušeli příjemné prostředí jen v náručí své ženy, nebo v létě na pasece vyhřáté sluncem a nebo večer v šenku. Neboť dříve, když ještě nebyl vynález dynamitu známý, lámali horníci štoly a šachty tzv. vypalováním. Zakládali ohromné ohně uvnitř v chodbách, a to buď na zemi, nebo na postavených lešeních přímo pod břichem klenby. Pak čekali pár dní, než oheň dodoutnal a poté přišli a začali odrolovat rudu. Stávalo se často, že horník spadl ze žebříků a roztříštil se o ostré kameny a o rudu ostrou jako nůž. Potili se tolik, že k stírání potu používali nástroj, tzv. škrabák. Vzduch byl také velmi špatný, ale přesto jej museli dýchat. Podobně jako vzduch, i voda byla jedovatá, ale představovala jedinou možnost jak se zchladit nebo se napít, když už nebylo možné vydržet na žebřících oškrabávat kov z rozžhavené zeminy . Když přežili ve zdraví práci v dolech, na povrchu je často paralyzovala extrémní zima, deště, sníh, vítr či hlad. Život v Krušných horách byl opravdu drsný. Proto se také dochovalo mnoho pověstí a bájí o bytostech zakletých do hor, dolů a jeskyní, o tajemném nočním ťukání kladiv, o vrzání rumpálů, a o duších zahynulých horníků, které zpívají hluboko v zemi či volají o pomoc.
Pokud chtěl hospodář, např. v Krušných horách, obdělat políčko a mít alespoň nějaký výnos, musel nejprve čtyři roky vybranou půdu poctivě hnojit. Hnůj mu zajišťoval dobytek. Teprve poté, s vypětím všech sil celé jeho rodiny, mohl vypěstovat brambory nebo oves. V extrémních podmínkách horského zemědělství se vyvinuly některé typické soustavy hospodaření, jako je střídavá louka a střídavý les . Střídavou loukou se dá nazvat egertské hospodaření šumavských Němců, blízké alpskému způsobu hospodaření na pozemcích vzdálených od usedlosti. Při tomto extenzivním způsobu se obdělává jen třetina orné půdy, zbytek je spásán jako louka. Národopisné výzkumy zachytily egertský systém již částečně vylepšený o hnůj a brambory, v němž se pole stávalo loukou po osmiletém obdělávání. Střídavým lesem bylo namáhavé lesní polaření, které fungovalo ve 20 – 30 letém cyklu podle růstu dřeviny. Každoročně se vykácel příslušný díl lesa a na vzniklé mýtině hospodář po několik let vyséval obilí. Poté se na pozemku několik let pásl dobytek, než opět zarostl lesem z náletu.

1.3. Ke struktuře a charakteru sudetoněmecké společnosti:

Pro provedení této charakteristiky jsem použil publikace z roku 1937 Sudetští Němci o sobě, která zpracovává a interpretuje data ze sčítání lidu a dalších dílčích výzkumů. Sudetoněmecké obyvatelstvo je zde charakterizováno a nahlíženo jako průmyslové, měšťácké a také je srovnáváno s obyvatelstvem českým, což je velmi zajímavé pro dnešní dobu. Člověk má tak možnost analyzovat, jak se vyvíjel obraz Němce z pohledu Čecha a jejich vzájemnou podobnost. Lze takto zjistit, že základní odlišnosti a spojitosti obou národů určil právě život ve společné zemi. Přežitkem tedy je dnešní, záporné, vnímání Němců, protože je často neodlišováno od vnímání sudetských Němců do roku 1938. Dnešní německý národ tedy neodpovídá schématu, jak jej vnímá český národ.

1.3.1. Sociální a profesní struktura, sebereflexe „českých Němců a českých Čechů“
Zemědělství je pro Němce i Čechy nejsilnější skupinou povolání. O Němcích se říká, že jsou národem průmyslovým, o Češích, že jsou národem zemědělským . Menší procento zemědělského obyvatelstva u sudetských Němců a větší u Čechů je rozdílem oba národy charakterizujícím a od sebe odlišujícím. Přes polovinu všech německých okresů (přesně 52%) má jenom do 30% zemědělského obyvatelstva, kdežto u Čechů tak málo zemědělského obyvatelstva má necelá třetina okresů (přesně 30,7%). Zato je 24.4 % všech českých a 11,4% všech německých okresů, kde příslušníci zemědělství a lesnictví činí přes polovinu obyvatelstva příslušného okresu. Podle těchto čísel a zjednodušení obecné mluvy na to, „co není zemědělství, je průmysl“, vysvítá, že Němci se skutečně více zabývali průmyslem. Tento více „průmyslový“ ráz Němců se zrcadlil ve všech jevech lidské společnosti. Tak byl na poli politiky význam agrárního směru u Němců mnohem menší než u Čechů, aniž by se to dalo všude číselně doložit. S tím souvisí i zemědělské školství, které je u Čechů mnohotvárnější než u Němců. Tento základní ráz Čechů a Němců proniká pomalu až do nejjemnějších jevů lidské duše, jak se zračí v obyčejích a umění. Tím je míněna záliba Čechů v krojích zemědělského obyvatelstva, u Němců naproti tomu zase staletí vzkvétající měšťáctví a nádherné chrámy, radnice, apod. Vzpomeňme na německé písně, v nichž se odráží umění a píle živností, u Čechů zase na zpěvy hlásající požehnání matky země (viz. např. opery: Libuše, Prodaná nevěsta, Její pastorkyňa atd.)
Sudetský Němec žije i dnes ještě z větší části na vesnici, z menší části v malých a středních městech. Čechů obývá velkoměsta již 16%. Pro Němce také vyplývá příznivý fakt, že podíl jejich obyvatelstva, příslušejícího k zemědělství, se od rozhraní století změnil mnohem méně než u Čechů. Podíl zemědělského obyvatelstva u Čechů se blíží silně podílu Němců, tedy klesá.
Němci a Češi se rozlišují hlavně tím, že v německých okresech mají větší význam malé a střední selské závody (od 10 do 50 ha plochy), v českých okresech naproti tomu parcelové a domkářské závody (od 0.1 do 5 ha plochy). Podíl malorolníků (od 5 do 10 ha plochy), velkých selských závodů (od 50 do100 ha plochy) a velkostatků (přes 100 ha plochy) má pro oba národy význam skoro stejný. Poměrně větší podíl nejmenšího zemědělského majetku v českých okresech odráží se zřejmě v obrazu vesnice: v německých okresech vidíme celkem mnohem více velkých statků ze čtyř budov, které leží vzdáleny od vesnické silnice, kdežto v českých okresech stojí domy mnohem těsněji u silnice. Tento po staletí činný fakt zajisté působil mnoho k tomu, že Němci na venkově a pak též v městech (jelikož města jsou stále doplňována z venkova) jsou uzavřenější a ve styku se svými spoluobčany jsou zdrženlivější než Češi.

Zabýváme-li se nyní zemědělskou otázkou, je také dobré si ukázat základní přírodní činitele, které na to které odvětví působí.
Průměrná výška nad mořem německého jazykového území činí v Čechách 580 m, na Moravě 512 m, naproti tomu českého jazykového území jen 426 m, resp. 424 m. Ještě dnes je německé jazykové území ze 33.7 %, tedy z jedné třetiny, české jazykové území z 26%, tedy jen asi z jedné čtvrtiny, pokryto lesem. Je tedy zřejmé, že v lesnictví pracuje více Němců než Čechů.
Průměrné zastoupení sudetských Němců v hornictví, hutnictví a kovoprůmyslu bylo v roce 1930 7.8%. Je to číslo menší než před deseti lety. Příčinou byl masový příliv Čechů do pánevních oblastí za prací. U Němců dále převládá v souvislosti s lesním bohatstvím průmysl dřevařský, u Čechů se zřením k hutnictví strojařský. Průmysl kamene a zemin, ještě více však průmysl sklářský, je příznačný pro strukturu Němců. Papírenský průmysl byl také spojen se zásobami dřeva. Textilní průmysl je typickým dítětem sudetoněmecké horské krajiny. Čím se měli všichni ti lidé v horách a lesích živit? Po staletí seděli někteří, ne-li všichni, členové rodiny u stavu a dodávali zemědělcům v nížině látky na jejich šaty. Oděvnictví je odedávna polem působnosti Čechů. Zdá se, že přebytečné síly, pokud nenašly výživy v zemědělství, se věnovaly se zálibou živnosti obuvnické a oděvnické, ve které dospěly ke značné dovednosti. Že živnost hostinská a výčepnická se vyvíjela u Němců více, je především podmíněno větším cizineckým ruchem. Avšak s nástupem hospodářské krize došlo k 60% úbytku klientů v pohostinství, což se projevilo velmi drasticky na mikroekonomice. V počtech veřejných zaměstnanců počet německých pracovníků klesl od roku 1920 do roku 1930 skoro o polovinu, tj. o 48,3 %. Bylo to dáno nástupem českého živlu do úřadů, i v pohraničí. Podle zjišťování hustoty osídlení bylo prokázáno, že sudetští Němci žijí častěji hustě pohromadě než Češi. Dalšími fakty bylo to, že docházelo k „proletarizaci“ Němců. Data říkají, že ve většině dělnických, pomocných a nájemných živnostech přibylo přes 10 % německých lidí.
Důležitým prvkem v psychologii sudetských Němců sehrával nezájem centra, Prahy, o dění a o problémy v pohraničích oblastech. Koncem října 1935 bylo z 1000 obyvatel na celostátním území 40.9, z 1000 obyvatel v převážně německém území 80.9 a z 1000 obyvatel v českých krajích 30.5 nezaměstnaných. Veliká bída, hlad a šíření deziluze v horských oblastech vyvolávalo prosebné i pesimistické výroky typu: „Praha o nás neví!“, což bylo reakcí na fakt, že za celých 17 let nebyl jediný ministr obchodu oficiálně v německých průmyslových krajích na návštěvě.
Sudetští Němci také sami analyzovali, jaké je jejich postavení, úloha a vztah k Čechům. Leckdy se dozvíme zajímavé souvislosti. Uveďme tedy některé: „…Otázky hospodářské nemohou býti dnes řešeny odděleně od otázek čistě politických. A jest to, bohužel, politika, která hraje v hospodářských věcech u nás přespříliš velikou, ba rozhodující roli. Na české straně nemá býti přehlížena jedna vlastnost Němců v Československu: Mají často náklonnost k zásadnímu posuzování věcí, chybí jim schopnost přizpůsobiti se a politický instinkt není jejich silnou stránkou. Krátce řečeno, naši Němci nejsou politicky nadaní v té míře jako široké vrstvy české. Proto vyzní jejich slova mnohdy ostře a působí rozladění na straně české …vím z dlouholeté zkušenosti, že se oba národy vlastně neznají. Nemáme dostatečných společných společenských a osvětových styků mezi Čechy a Němci … není dostatek politických důvodů pro nedůvěru vůči Němcům … nepodniká se nic nebo jen málo pro duševní pochopení německého obyvatelstva … pouze opravdová a nejen povrchní spolupráce obou národností v zemích historických může vyvrátit v kořenu nedůvěru, vnésti vzájemné poznání skvělých vlastností obou kmenů a bude nejlepším souručenstvím pro hospodářské blaho a zajištění státu. “ Jinde se uvádí, že: „Němci mají v ČSR 63 deníky, Češi jen 53, na Slovensku vychází kromě toho osm slovenských deníků … německý tisk je mnohem intensivnější v každém ohledu než český … tyto číslice ukazují, oč lépe je český národ na tom, pokud jde o národní sjednocení“ .
Zabýváme-li se nyní rozdíly na obou stranách hranice, můžeme si vzpomenout, jak vnímali hosté z ciziny rozdíly mezi Čechy, Českými Němci a Němci. Skotský aristokrat P.E. Turnbull tvrdí, že české obyvatelstvo vypadá lépe než obyvatelé sousedního Bavorska: „Méně širokých bledých obličejů, více výrazných tváří, jasná pleť, krásné oči a jemné rysy.“ Zvláště české ženy vzbudily jeho neskrývaný obdiv: „Vlasy mají uprostřed rozděleny pěšinkou a vzadu sepnuty sponkou, jsou krásně lesklé a čisté, jakoby jim bylo denně věnováno několik hodin péče. Každá dáma z nejvyšších kruhů jistých západoevropských zemí, u níž zanedbanost ničí i ostatní půvaby, by si mohla vzít příklad z jejich umění, jak se líbit.“ Většina návštěvníků Čech velmi záhy postřehla, že obyvatelstvo mluví dvěma jazyky a tyto komunity se mezi sebou jen velmi málo mísí. Čeští Němci byli charakterizováni jako přívětiví, otevření a podnikaví, naproti tomu s Čechem se nebylo možno dorozumět, neboť jiný jazyk než slovanský neuměl a jeho tíživá životní situace ho prý učinila „uzavřeným, nedůvěřivým, tupým nebo, když pookřeje, vlezle lichotivým“.
Jak se dá pak vysvětlit ohromný boom českých pokusů o podnikání a reprezentací pro turisty, většinou německé, kteří hned po roce 1990 ve velkém počtu cestovali do Čech? Zdá se, že šlo o přechodné období, ale symbolizovalo novou „dravost“ a schopnost českého člověka po pádu komunistické hibernace. Nastalo totiž mohutné „zimmerfrei“ období. Lid byl plný plánů, očekával záplavu sousedů z Německa a nabízel vše, co se dalo. Vlastně poskytl svoji domácí pohostinnost. Lidé se také snažili narychlo, potěmkinovsky, zkrášlit svá obydlí, odstranit šeď vesnic. Avšak hlavním motorem zřejmě byla možnost si přivydělat. Těchto „volných pokojů“ se kolem hlavních dopravních tepen našlo nespočetné množství. Nabízel každý, kdo mohl. Uvolnil pokoj. Nedá se ale našemu lidu upřít velká chuť a zápal pro podnikání. Češi viděli potencionální marku a Němci cítili, že jsou pro ně otevřené, volné a ustlané všechny postele. Lid vítá sousedy opět po dlouhé době a zve je do svého soukromí. Je to vstřícné gesto a zračí se v tom pokus o navázání nového přátelství a otevřenosti. Toto období trvalo cca. čtyři roky, než vymizela hlavní, amatérská, nabídka. Dnes se o turisty ze západu starají profesionální agentury a zařízení. Myslím, že toto „zimmerfrei“ období muselo být velmi komické pro německé návštěvníky, uvyklé na onen profesionální přístup k ubytování. Jen doufám, že se toto pionýrské nadšení z podnikání, otevřenost nové době a lidem, získávání prostředků k jakési obnově českého venkova, zcela nevytratilo, a to i přes deset let praxe volného trhu a také tržních mezilidských vztahů. Že se ta „česká šmudla“ umyla, (myslím tedy celou zemi, národ, ne ženy) namalovala a hrdá na svoji krásu je schopná ji udržet i nadále zvyšovat. Karel Čapek jednou o českém duchovním prostředí usoudil toto: „malé české poměry“ jsou malé jen proto, že v nich žijí zapšklí, závistiví a neučenliví lidé.“ Poměry jsou podle něj v každém městečku tak velké, jak velcí, rozumní a tvořiví lidé v něm žijí. Již mistr Jan Hus, v době před explozí husitské vášně a bohemizace celého území, kritizoval a popuzoval Čechy k vlastní aktivitě výroky tohoto typu: „Čechové jsou bídnější nežli psi a hadi, protože pes hájí lůžka, na němž leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnati, bojoval by s ním, a had právě tak. Nás však Němci utiskují, zabírají úřady v Čechách a my mlčíme!“ Je pravdou, že od konce vlády Přemyslovců byla čeština úředním jazykem pouze za Karla IV., poté od husitské revoluce, její vliv se šířil za vlády Jiřího z Poděbrad a za vlády Jagellonců (1420 – 1526). Od roku 1526 až do 1918 byla úřední řečí němčina. Josef Škába připojuje jeden postřeh o české mentalitě v kontextu 90. let 19. století a o české formě boje proti útlaku: „I tu se projevil rys naší povahy; snášíme trpělivě nepřátelské činy, příkoří, ba i útisk, když nevybočuje ze zvyklých již pro nás mezí a když se můžeme domnívati, že odpovídají poměrům, v jakých jsme se až svou vinou, až vinou osudu octli. Dovedeme se probuditi z trpnosti teprve tehdy, když se užije proti nám zbraní méně obvyklých.“
Dalším názorem z předminulého století je i Sealsfieldova úvaha nad českou povahou: „Povaha českých sedláků je taková, jakou lze očekávat od národa, který je ovládán množstvím poručníků, z nichž i ten nejmenší považuje za správné, aby mu nechal pocítit svou moc. Jsou to utlačení, nedůvěřiví a ustrašení lidé. Jejich obličeje jsou ztrmácené a chovají se odmítavě a zdráhavě vůči slibům, ba dokonce i vůči penězům…jedině hudba zaplaší jejich ustaranost.“
Faktem ale je, že tato charakteristika je příznačná pro dobu jejího vzniku. Již s nástupem Národního obrození se začal vztah Čechů ke své vlasti a svým osobnostem velmi exteriorizovat a zhmotňovat. Zde je zajímavé zjištění, že Češi si nevytvořili k německému pohraničí větší literárně-kulturně-tradiční povědomí. To si ale utvořili k pásu území více do vnitrozemí – tzv. vnitřnímu pohraničí. Sem totiž byly situovány hlavní proudy tzv. Táborů lidu, zde tvořili velcí literáti a malíři. Výrazné hory, zříceniny a hrady poutaly pozornost lidu, který se vydával poznávat tyto oblasti, které byly českému srdci mnohem bližší než pohraničí vnější, obývané německy mluvícím obyvatelstvem. A právě z těchto oblastí vycházela podpora a rozvoj české kultury ve skutečném pohraničí. Myslím, že od doby počátku Národního obrození si Češi zcela přestali léčit bol písní. V bojích první světové války celému světu ukázali, že jsou schopni vzít zbraň do ruky, vytvořit armádu z desertérů a vydobýt si na nejdelší frontě této války svůj vlastní stát. V tomto ohledu udělali legionáři velký kus práce pro vývoj národa a jeho sebevědomí.

Diskuse

Vložit nový příspěvek